Na počátku devadesátých let bydlel u nás na faře v Glasgowě ruský profesor Jurij Pinjagin z univerzity v Permu na Urale. Přijel do Skotska sepsat novou učebnici angličtiny. Rád se rozpovídal o ruském národě. Některé poznámky však byly mučivé: „My Rusové potřebujeme tvrdou pěst. Neumíme bez ní žít.“ Dodnes mě to trápí. Podle ruského pana profesora, zcela oddaného své vlasti, žijí v Rusku lidé pod tvrdou pěstí? Mají to za nevyhnutelnost? Ptal jsem se tehdy. Ptám se dodnes. Hledám odpověď.
V šedesátých letech jsme se ubírali cestou, která nás přivedla k Pražskému jaru. Jako ve snu jsme prožívali úsilí o sociální spravedlnost bez tvrdé pěsti. Po takovém světě jsme toužili. Nečekaně však tvrdá pěst, eufemisticky nazvaná bratrskou pomocí, náš sen zničila. Připomínám si tři postižené spolužáky: Z branické školy to byl Pavel Davídek. 10. září 1968 byl na cestě mezi Uhříněvsí a Říčany rozdrcen ve svém trabantu ruským tankem. Nebyly to však jen tanky. Stáně a Sváťovi Karáskovým se v zimě 1969 předčasně narodila dvojčata. Pro přežití potřebovala okamžitě inkubátor. Nejbližší volný nebyl v Praze, kde se dvojčata narodila, ale v Českých Budějovicích. V okupované zemi však nebyl povolen transport helikoptérou. Na cestě v nevytopené sanitce obě novorozeňata zemřela. Pro Karáskovy tvrdost sevřené pěsti po léta pokračovala… Pozvolna se dotvářela její normalizační podoba. Na počátku 70. let Miloš Rejchrt veřejně vyzval evangelickou církev, aby vystoupila z Křesťanské mírové konference, která byla propagandisticky zneužívána. Obratem mu byl normalizační vrchností odebrán státní souhlas k duchovenskému povolání. Sedmnáct let, až do Sametové revoluce v roce 1989, byl Miloš topičem v pražských kotelnách. Avšak jeho svědectví slovem i písní režim nedokázal uhasit. Tvrdou pěst pocítil kdokoliv, kdo se projevil svobodně a odmítl normalizační tlak.
Ještě jedna pěst na nás na glasgowské faře dolehla. A notně rozšířila naše obavy o mnohé touto pěstí postižené. My bohatí je nevidíme a nechceme vidět. Nechceme o nich vědět. Filipínský farář presbyterní církve z Manily, Samuel Torres, chtěl v rámci magisterského studia ukázat paralelu mezi otroctvím v dobách apoštola Pavla a utrpením miliónů zubožených dnes. Chtěl porovnat otroctví doby minulé s neúprosností dnešní chudoby. Zvažme zásadní otázku: shledáváme rozdíl mezi mocenským zneužíváním a násilím a na druhé straně hrůzou chudoby a zubožení? Ze Samuelova svědectví si opakuji věcnost příkladu života chudých v Manile s tím, jak on vidí náš bohatý a dokonale soběstředný svět.
Dva zmíněné rozhovory na glasgowské faře mi ozřejmily toto: ruský pan profesor dospěl k přesvědčení, že tvrdá politická pěst je v ruském kontextu nevyhnutelná. Na druhé straně kazatel z Filipín věří, že s tvrdou ekonomickou pěstí je snad možno skoncovat. V listu Filemonovi apoštola Pavla nachází utvrzení, že jeho přesvědčení má Ručitele.
srpen 2026