Odysseu, zpracovanou pro děti, jsem četl již jako dítě. Teprve poté jsem četl Bibli, také zpracovanou pro děti. Odysea byla pro mne vstupním archetypem životní moudrosti, ukazatelem cesty. Bible musela o své místo v mém světě soutěžit až později a musím říci, že to nebyl vyrovnaný boj.
Odysseus byl pro mne největší z hrdinů (větší než hrabě Monte Christo, jehož jsem také miloval a poslouchal stále dokola v audio podobě zpracované na několika LP). Odysseus byl člověk, který se dokázal porvat s osudem a nakonec nad ním zvítězit, když se setkal se svou věrnou krásnou ženou. Jako dítě jsem nevnímal řecký svět jako svět fatální, jehož hrdinové marně zápasí o svou vizi, jsou drceni zmatenou vůlí bohů a vydáni na pospas temným věštbám. Naopak – Odysseus bohy přemohl, a i když mnoho ztratil, zvítězil. Svou věrností a vůlí zvítězila i jeho věrná a krásná Pénelopé. Stejně tak nad osudem a bohy zvítězil jeho věrný pes Argus, který odmítl zemřít dřív než se jeho pán vrátí. A tak bych mohl pokračovat. V mém dětském světě nehrála údajná řecká fatalita žádnou roli, naopak lidé se za velikých zkoušek a velikého utrpení dokázali vymanit z těžké reality a zvítězit.
Když jsem pak četl Bibli, našel jsem v ní potvrzení řeckého světa. Hrdinové uvěřili v Hospodina a díky tomu bojovali a porvali se s drsným osudem a někdy zvítězili a někdy ne. Abraham zvítězil, ale jeho oběť vlastního syna mi nedávala spát. Až později jsem pochopil, že Abrahamův příběh lze postavit vedle příběhu Agamemnona, který také šel, aby obětoval své dítě a také se chtěl zalíbit bohům. Abraham zvítězil, protože nalezl vysvobození, uzřel třetího dne velikou naději. Agamemnon nalezl jen obraz své vůle po moci a nakonec zkázu a smrt.
Abraham je kladná postava, Agamemnon postava tragická podobně jako biblický farao. V mém světě nestojí příběhy Odysseje a příběhy Bible proti sobě. A domnívám se, že proti sobě nestojí ani ve světě Christophera Nolana. Naopak, jak se začal film odvíjet, vnímal jsem čím dál intenzivněji, že Nolan přede mne klade zvláštní apokryf na Homéra. Apokryf, pod nímž tepe biblická etika. A snad proto, že osobně, jak jsem výše naznačil, nevnímám Odysseu jako příběh stojící proti biblickým příběhům, viděl jsem čím dál zřetelněji, že to Nolanovo propojení je organické a film vytváří jakýsi souzvuk, harmonii řeckých a biblických hlasů.
Svět, v němž žije Odysseus, film popisuje jako svět, který si mezi sebe dělí mocní predátoři. Agamemnon je typický představitel totalitní moci, proti němuž není možné bez následků vystoupit. Nechce-li Odysseus ublížit blízkým, musí Agamemnona poslechnout, i když ví, že útočit na Tróju je svinstvo. Agamemnon je zároveň postavou kafkovských románů, nemá tvář, jeho moc se zdá být neporazitelná, nelze se k němu dostat, člověk zároveň tuší, je otrokem vlastních zlých činů. Podobně farao ani po smrti prvorozených nemůže jinak, než útočit ještě více na bezbranné Izraelity. Podobně jako ruský vládce nemůže jinak, než přitápět pod kotlem. Je otrokem spirály moci, kterou sám roztočil. Tato spirála je jako heroin, který postupně svého otroka zabije. Agamemnon nakonec končí v Hádu, zavražděn svými blízkými. Končí tak jak mnoho predátorů, když jejich okolí najde slabinu v jejich moci.
Odysseus není ve filmu líčen jako vychytralec, jehož chytrost umožní prostě vyhrát, ale jako člověk, který si je vědom, že koná zlé věci, protože musí sloužit totalitní moci. A film popisuje, jak se z této moci postupně vymaňuje, jak nachází slova pro své činy, jak nachází paměť pro to, co udělal. Ta paměť není fatálně ztracena v osudu, ani podřízena uštěpačným bohům, ale postupně zjišťujeme, že to je paměť v biblickém rozměru. Odysseus se rozpomíná a to rozpomínání má podobu katarze, prozření v hluboce etickém smyslu. Jeho rozpomínání zároveň znamená, že nachází význam chyb, jichž se dopustil, ač neměl na vybranou – podobně jako nemají na vybranou lidé v totalitním režimu, když např. podpisem Charty znemožní svým dětem dostat se na školu. Je to chyba Chartu podepsat či nikoli? Každé řešení má následky pro blízké. Odysseus ve filmu paměť postupně nalezne a je schopen pojmenovat důsledky svých zlých činů i důsledky své vychytralosti. Ta je možná v původním eposu líčena jako hrdinství, ale zde ve filmu jako fatální selhání, které nevede jen k zničení a masovému vyvraždění města, ale i k likvidaci všeho dobrého, co do té doby bylo spojováno s řeckou civilizací. Ne náhodou se člověku během filmu často vybaví, že řecká civilizace je tu podobenstvím naší vlastní tzv. západní civilizace.
A Nolan chce, aby si divák kladl otázku, je-li onen pověstný britský gentleman v saku a bez tetování skutečně o tolik lepší než potetovaný dovezený divoch, údajný kanibal. Přesvědčení, že jsme lepší, vytváří podhoubí pro ideologii nadřazenosti, která je živená strachem z tzv. cizinců a pocitem neomylnosti. Emanuel Rádl v Útěše z filosofie napsal, že naše civilizace zkoumá mrtvoly. A bylo by děsivé, kdyby při tom zkoumání najednou vesmír otevřel oči.
Uvádí přitom příběh o slavném anatomovi Andreasovi Vesaliusovi: „Zdá se, že si asi takovým způsobem opatřil mrtvolu nejslavnější anatom té doby Vesalius, aby demonstroval pitvu před vznešeným posluchačstvem v Madridu. Ale kat snad neutopil mrtvolu dost, takže při pitvě se probudila a otevřela oči na posluchače. Pojala je hrůza a Vesalius byl odsouzen vykonat v žíněném rouše pouť do Svaté země.“
„Když astronomové pitvají hvězdnou oblohu tisíci přístroji a vykládají podle Galilea, že hvězdná obloha je jen prach a popel – aby tak Galileo toto tělo, rozložené po celém vesmíru, nebyl také dost utopil! Aby tak vesmír pozvedl hlavu, vytřeštil na nás oči a vzkřikl: ‚Lidi, co to se mnou děláte?!‘ Do jaké Svaté země pak poputujeme v žíněném rouše, abychom prosili za odpuštění?“ (s. 93–94) Rádl tím myslel oči katarze. Prozření – čeho jsme se to dopustili? Ve filmu tato katarze postupně probublává a v závěrečných scénách zazní naplno.
Nemohl jsem při sledování filmu nemyslet na W. Brueggemanna, který popisuje USA jako mocnost, která se neumí podívat na to co páchá. Která bohorovně vystupuje jako záruka civilizace a páchá hanebnosti.
Nolanova řecká civilizace je nadřazenou bohorovnou civilizací, která zotročuje lidi a manipuluje bohy.
Existuje cesta ven? I v řecké filosofii nacházíme termíny jako prozření, rozpomenutí.
V Bibli je rozpomenutí Hospodinovo hlavním motorem dějin. Teprve, když se Hospodin rozpomene na utrpení svého lidu, dají se dějiny do pohybu.
I lidské rozpomenutí na hrůzy, které jsme vykonali, rozpomenutí na to, co jsme napáchali, jakého zla jsme se dopustili vlastní chytrostí (kolonialismus), může vést ke katarzi a k novému vykročení. Je to možné? I tato zásadní otázka je ve filmu obsažena. Je na ní ve filmu také odpověď? To nechť případný divák posoudí sám.
The Odyssey; USA / Velká Británie 2026 172 min;
Režie a scénář: Christopher Nolan; Předloha: Homér (báseň); Kamera: Hoyte van Hoytema; Hudba: Ludwig Göransson
Hrají: Matt Damon, Tom Holland, Anne Hathaway, Robert Pattinson, Himesh Patel, Andrew Howard, John Leguizamo, Jon Bernthal, Charlize Theron, Lupita Nyong’o, Zendaya