Bývají to přívětivě podávané návody a zaslouží si vnímavý, pozorný přístup. Třeba, že si mám přinejmenším třikrát denně poznamenat, co se toho dne podařilo. Měl jsem úspěch, obohatil jsem si život a ještě to vynalézavě vylepšuju tím, že jsem za to vděčný.
Hleďme, to je bezesporu zajímavější a navíc chytřejší, než když si někdo s pečlivou pravidelností denně naopak ukládá do paměti, co ho od rána nadzvedlo, rozčílilo, napružilo. Další (asi mnohem častěji používané) výrazy úmyslně vynechám. Už i sama pestrost názvosloví tam naznačuje, že tento protilehlý okruh záznamů v paměti je mnohem obvyklejší. Utrpět křivdu, zažít ublížení, je zlé. To se jen tak nezapomíná.
K dobrému zvuku návodů k vděčnosti se nenápadně přidruží ještě jeden uspokojivý dojem: mohou se jevit jako potvrzení biblických podnětů k vděčnosti Bohu za jeho skutky po lidi. Biblické texty takovými podněty nešetří. Jsou nenapodobitelně rozmanité, různorodé.
Není to snad vhodné téma k začátku léta? Blízké prázdniny, slunce, voda, nádherné dlouhé dny – samo o sobě nahromadění prvků vybízejících k vděčnosti.
Leč ouha – místo šťastného souznění s doporučovanými projevy vděčnosti se do mysli začnou vkrádat pochybnosti. Není totiž jisté, že zmíněné biblické podněty vyústí do výzvy, ať každý opatří sám sobě, co sám pro sebe pokládá za žádoucí a příjemné, a tak dosáhne svého – podle sloganu: „protože chci“.
Zdárně vypěstovaný pocit úspěšnosti možná lze pojmenovat slovem „vděčnost“, ale nepodaří se skloubit jej s rozpoznáním, že kdykoli jsem uskutečnil a prožil něco, co se prokázalo jako dobré a pravé, byl to projev Božího dobrodiní (= „dobro-činění“ – čtenář bible ať se podívá např. na Žalm 103). Dobrodiní utváří lidský život mnohem častěji, než bych byl schopen uvědomit si a zaznamenat. Naše prožitky jsou součást velikého příběhu, který dosud není úplný, není uzavřený. Dnes nás některé těší, jiné bolí, nerozhodujeme však o tom, co budou znamenat v budoucnosti. Nejsme schopni dát jim jednoznačný výklad, neboť neznáme jejich úhrn. Ale jsme schopni důvěřovat, že jejich původce s námi ještě neskoncoval. Ještě pro nás má něco dalšího – a uskuteční to.
Vděčnost sobě, oproštěná od důvěry původci dobrodiní, se až příliš dobře snáší se sebevědomým: „Mně žádný pánbůh, ani nikdo jiný, nic nedal.“ Uznávám, že je dobře možné, aby si někdo toto sebevědomí už nikdy nedal nikým a ničím narušit. Nezapochybuje, že je silný, krásný, úspěšný. Nikdy nikoho nebude potřebovat a nikdy si kvůli nikomu nebude dělat vrásky. Jako vrchol, naplnění a smysl všeho najde výhradně sám sebe.
Ježíš ve svém kázání (Matouš 5,1–12; Lukáš 6,20–26) naschvál postavil do popředí lidi, kteří rozhodně nemají proč být se sebou náramně spokojeni. Zdá se, že k tomu, jak představil působení přicházejícího Božího království, nepatřila blažená spokojenost člověka se sebou samým. Mnoha způsoby vyslovil a mnoha činy dával najevo, že málo záleží na tom, jak se komu podaří přesvědčit druhé i sebe o vlastní úspěšnosti, nadřazenosti, proslulosti. Nikoli mocnáři a celebrity, nikoli obdivovaní, nýbrž opomíjení, zapomínaní, lidé za hranicí dobré společnosti jsou na prvních místech mezi těmi, jichž se Otec zastává a otevírá jim svůj dům.
Přeju vám krásné léto, radost z toho, co prožijete, dobré události, skvělá setkání.