Vzpomínka na samotné počátky církve v novozákonním spise Skutky apoštolů (2,1nn) zaznamenává nepředvídanou, nepřipravenou událost, k níž došlo nedlouho po velikonocích v Jeruzalémě – světovém centru židovského náboženství. Stalo prý se to o svátcích, když bylo město plné poutníků. Přišli slavit – někteří přicestovali skutečně zdaleka. Jako stěžejní se v celém příběhu jeví: lidé spolu mluvili o tom, co uskutečnil Ježíš Kristus, jedni oslovovali druhé, naslouchali si, odpovídali.
Komu to připadá jako banální děj, mýlí se. Sdělování Kristova evangelia zasáhlo a výrazně ovlivnilo dějiny uplynulých dvou tisíciletí. Řekněme: nezávisle na bezpočtu znalců, kteří pokaždé znovu věděli, že takový naivní experiment (začalo to s jakýmisi rybáři odkudsi z Galileje) rychle skončí.
Bývá ta jeruzalémská událost připomínána jako Letnice a seslání Ducha svatého. Vyšla odtud církev. Projevila se tam její podoba a poslání, které jí Ježíš Kristus uložil.
Zmíněný záznam přibližuje dvě dějství toho, co potkalo Ježíšovy učedníky (zde se o nich mluví jako o apoštolech). V prvním dějství jsou kdesi v Jeruzalémě shromážděni a společně vnímají neobyčejné úkazy. Chápou je jako mohutné, intenzívní signály přítomnosti Ducha svatého. Bez pauzy naváže zpráva o druhém dějství: apoštolové jsou náhle mezi mnoha dalšími lidmi. Povídají si s nimi, a ti lidé jsou zaujati jejich sdělením, diví se, ptají se, co se to děje. Zaujetí zprávou o Ježíši Kristu projevované jako údiv tu vystoupilo do popředí a následně doprovázelo celek dalších vyprávění knihy Skutků apoštolů.
Ty z dnešních církví, které přednostně zdůrazňují (často už i ve svém jménu) projevy působení Ducha svatého v křesťanském životě jednotlivce i společenství, shledávají v popisu oněch vstupních signálů pro apoštoly na začátku letničního dne podrobnou charakteristiku dění v církvi – paradigma náležité bohoslužby a vystižení zážitků, jichž se ve shromáždění církve účastníkům dostává.
Ve stínu vstupu, tak působivě představeného, snadno unikne čtenářské pozornosti, jak velice té novozákonní zprávě záleží na tom, co následovalo – zaujetí a údiv zúčastněných. Posluchači žasli, když slyšeli, co jim apoštolové řekli o velikých Božích skutcích. Vnímali to jako sdělení, které si mohou přivlastnit. Věděli, že se jich to bytostně týká. Vzápětí jim to potvrdil mluvčí apoštolů Petr. Právě se prý děje to, co dal Bůh Izraele oznámit o svém záměru s veškerenstvem. To teď mají lidé ve městě slyšet jako sdělení pro sebe – a zároveň pro země a národy, odkud přišli tehdy přítomní poutníci.
Boží zprávě pro lidi se už neměly stanovit hranice – třeba podle příslušnosti k jazykové, národnostní pospolitosti, kulturní či náboženské oblasti. Apoštoly, kteří samozřejmě byli doma v židovském prostředí, Duch svatý inspiroval, ať takové hranice překročí, ať se odváží povídat si s lidmi nevyzkoušeným, převratným způsobem. Udělali to, ačkoli to neměli ověřeno zkušeností a potvrzeno autoritami. Těžko si představit všechny nesnáze, které se přitom stavěly do cesty. Pro zprávu o velikých Božích skutcích museli najít nová přiměřená slova. Nikdo nemohl zaručit, jaké to bude mít důsledky. Třeba s tím budou pro smích.
Byli. Dočtete se, že někteří přihlížející se posmívali. Určitě si většina kolemjdoucích prostě nevšimla, co se to děje – nestálo jim to za ohlédnutí. A přece se prý našlo překvapivě mnoho těch, kdo to vnímali jako signál, že jim Bůh zasahuje do života.
Od toho jeruzalémského prvního dne dodnes Duch svatý tvoří církev, aby byla pro svět. Kristovi lidé přijímají odpovědnost za sdělování evangelia jazykem těch, kdož je mají slyšet. Boží Duch činí divy: obyčejné lidi pověřuje, aby byli vyslanci Krista Ježíše. Nepoužívá církev jako depozitář mirakulózních rekvizit pro příležitostnou podívanou. Používá lidskou řeč, dělá z ní nástroj Boží stvořitelské moci. Lidé shledávají, že jeden druhému rozumí, sdílejí, co je pro ně důležité, odkládají lhostejnost, přestávají si být cizí. Kdo žasne a ptá se, co to znamená, slyší správně.