Text: Marek 16,1–8
Mk 16,1–8: Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“ Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.
Milá velikonoční obci,
je brzké ráno v Jeruzalémě. Slunce právě vychází. Šabat je za námi, rodí se nový den. Na cestu tichými ulicemi se vydávají tři ženy – tři ženy z okruhu učedníků a blízkých Ježíše z Nazareta. Předevčírem ho popravili; zemřel na kříži. Teď chtějí jeho tělo pomazat, postarat se o něj – prokázat mu poslední službu lásky. Jenže cestou k hrobu si uvědomí, že před vchodem leží obrovský, těžký kámen. Co s ním uděláme? Stojí mezi námi a Ježíšem. Zvládneme vůbec to, proč jsme přišly? Kdo nám ten kámen odvalí?
A já si uvědomuji, že tohle dávno není jen praktická otázka. Cítím to na vlastní kůži. Ta otázka míří hluboko. Kdo nám odvalí ten kámen?
Když stojím u hrobu někoho drahého a dívám se na náhrobní kámen, ta jeho tvrdost se stává symbolem – symbolem tvrdosti a chladu smrti, nezvratnosti života, který byl prožit a skončil. Myslím v tu chvíli na lidi, kteří mi chybí. Ale myslím také na nespočetné hroby na Ukrajině, v Gaze, v Íránu, v Libanonu, v afrických zemích. A najednou se mi otázka „Kdo nám odvalí kámen od hrobu?“ proměňuje v něco úplně jiného: Kdo nám odvalí kámen z této smrtonosné přítomnosti, ve které žijeme? I to je kámen, který mi leží na srdci. Kámen beznaděje. Kámen toho zoufalství, které všichni známe – kolem sebe i v sobě – když se ptáme: Co bude s tímto světem? A co s tím můžeme udělat? Mocní tohoto světa jsou tvrdí jako skála. Samolibost dnešních autokratů – na Západě i na Východě, i v našich zemích – je neoblomná jako žula. Své pravdy hlásají s kamennou tváří.
Kdo nám odvalí kámen ode dveří této smrtonosné hry o moc – moc, která na tolika místech hrozí zadusit sílu solidarity a lásky? Moc, která nám uzavírá prostor, který nám Bůh zaslíbil – prostor, v němž se setkají pokoj a spravedlnost, v němž se smíme stále znovu učit, co znamená být člověkem k Božímu obrazu, obráceni tváří v tvář k druhým?
Kdo nám sejme ze srdce kámen strachu? Strachu, který se skrývá za každým zbrojním úsilím – strach, že nejsme nejmocnější, největší. A strach, vyvolávaný tím vším v nás. A také ta věčná otázka, kdo mi pomůže odvalit kámen od mých vlastních vnitřních úzkostí – strach odvážit se jim čelit, podívat se jim upřímně do očí. Všechno to, co mi brání otevřít se druhým – upřímně, zranitelně, bez masky.
To vše volá po průlomu. A toho často nejsme schopni.
Velikonoční příběh nám říká, že ten průlom nepřijde od nás. My ten kámen od hrobu odvalit nedokážeme. Natož přemoci smrt a všechny smrtící mocnosti. Ale ani nemusíme. To koná Bůh. Představuji si to tak, že vzkříšený Ježíš a Boží anděl, který se z ničeho nic objevil po jeho boku, odvalili ten kámen zevnitř. Dobře vím, že si nelze vzkříšení takto obrazně představovat – je to a zůstává tajemstvím, činem Boha, který vše činí novým. Co se tehdy skutečně odehrálo, přesahuje naši představivost. Jednou jsem četl, že kdyby někdo vzkříšení vyfotografoval, snímek by byl jediný zářivě bílý obdélníček. Nic by na něm nebylo vidět. Boží světlo je pro každý objektiv příliš silné. Ale o to nejde. Jde o to pocítit, že Bůh k nám ve vzkříšení svého ukřižovaného Syna promlouvá úplně novým, netušeným způsobem: jsem s tebou. Smíš žít beze strachu. Překonávám strach, hřích i smrt. A ten tvůj kámen ti z toho srdce odvalím.
Z toho tryská radost – i když v Markově evangeliu je jí zatím cítit podivně málo. Ženy odcházejí od hrobu otřesené až do morku kostí. Je snad to poselství na ně příliš? Nedokáží ještě pobrat, co se stalo? Dokážeme to my? Dokážu to já?
To, co slyší nejdřív, zní jako negativní informace: Ježíš tu není. Pak ale přichází výzva: „Jděte a řekněte ostatním, že jde před vámi do Galileje. Tam ho spatříte.“ Díky jeho přítomnosti poznáte, že jeho cesta lásky, odpuštění a důvěry v Boha neskončila. Přijmout vzkříšení, zvnitřnit si je, uvěřit mu – to předpokládá pohyb. A zároveň to pohyb spouští. Začíná to tím, že se člověk zvedne a vykročí. A hned druhý krok je sdílení: řekněte to dál! Tohle si přece člověk nemůže nechat pro sebe. Proto bychom se dnes ráno měli pozdravit těmi radostnými slovy: Pán je skutečně vzkříšen. A proto vás nyní zvu – obraťte se ke svému sousedovi, stiskněte mu ruku a dosvědčte mu: Pán je skutečně vzkříšen.
Tenhle pohyb, tohle vzájemné sdílení velikonoční radostné zvěsti – to člověka naplňuje. Usmíváme se při tom. To je velikonoční radost v praxi. Ale ten význam sahá hlouběji. V tom oslovení smíme věřit, že k nám promlouvá sám vzkříšený Pán. Je všude tam, kde se rodí opravdová radost – ne povrchní veselost, ale ta hluboká radost, když naděje prorazí beznaděj, když odvaha přemůže rezignaci. Je všude tam, kde přebíráme odpovědnost za svět a stavíme se na odpor, když jsou lidé odstrkováni na okraj. Je tam, kde stojíme po boku těch, kdo padají na dno – po boku uprchlíků, obětí sexuálního násilí.
Je tam i tehdy, když se vzepřeme válečné řeči pronesené ve jménu Božím nebo ve jménu křesťanské víry. Papež Lev to řekl dnešnímu americkému vedení na rovinu: Boha, Otce Ježíše Krista, si nelze přivlastnit pro vlastní záměry. Vaše modlitby za úspěch vaší války zůstanou bez odpovědi. To jsou odvážná slova. Taková slova potřebujeme.
Přeji nám všem, abychom v těchto nelehkých časech čerpali odvahu, naději a radost z víry ve vzkříšení. Pro apoštola Pavla je víra ve vzkříšeného Krista samotným základem víry. Z ní vyplývá přesvědčení, že smrt bude jednoho dne poražena, že Bůh bude vládnout nade vším a nade všemi – svou vládou, která překonává veškeré utrpení. Jistota víry, že i můj život, se vším co k němu patří – s radostmi i těžkostmi, úspěchy i pády, sílou i křehkostí – bude jednou v jeho ochraně.
Marek nám to neusnadnil – tu radost v jeho velikonočním vyprávění musíme hledat. Naštěstí nám Bůh daroval člověka, který bývá – po Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi – nazýván pátým evangelistou. Jmenuje se Johann Sebastian Bach. Tento stejně zbožný jako geniální skladatel nám zanechal hudbu, v níž velikonoční radost zakoušíme způsobem, který nemá obdoby. Jde o fantazii na chorál „Christ lag in Todesbanden“ – „Kristus ležel v poutech smrti.“ Vedle chorálu v pedálu slyšíme dva hlasy, které se střídavě provázejí. Můžeme si je představit jako kroky těch dvou žen, které se nakonec – plné vnitřní radosti, jíž teprve začínají rozumět – vydávají za Petrem, za ostatními učedníky, za námi. Melodie kráčí zlehka a každých pár taktů slyšíme radostný poskok, který se vrací znovu a znovu. Do jejich radosti smíme dnes vstoupit. Peter Moree, náš varhaník, nám ji zahraje hned po kázání.
A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, ať střeží vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
Pražský Evangelický sbor německého jazyka, 5. 4. 2026. Přeložila Lisa Fikejsová
Christ lag in Todesbanden viz https://1url.cz/peHz0