Ozvěny jarní Letné
Zařazujeme reakce na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii v Praze na Letné. Text evangelického faráře a jednoho z mluvčích Charty 77 Miloše Rejchrta je věnován „všem, kdo se 21. 3. 2026 sešli na Letné“.
Zlepšení je možné
Filosof Jan Patočka, jeden z prvních mluvčích Charty 77, týden před svou smrtí nám všem poslal tento vzkaz: „Žádná poddajnost zatím nevedla k zlepšení, nýbrž jen k zhoršení situace. Čím větší strach a servilnost, tím víc si mocní troufali, troufají a budou troufat. Není žádný prostředek, jak zmenšit jejich tlak, než jsou-li znejistěni, vidí-li, že nespravedlnost a diskriminace nejsou zapomínány, že se nad tím vším voda nezavírá.“
V něčem je doba bohudíky jiná než ta, ve které Patočka svou závěť psal. V něčem ale je jeho vzkaz platný napořád: i dnes je třeba moc mocných bedlivě hlídat a krotit. Ti, kterým jsme ve volbách svěřili rozhodovací pravomoci při správě veřejných věcí a zacházení s mocí, musí být neustále vystaveni ochrannému dohledu nás občanů. Však tam, kde je moc, jsou i převeliká pokušení užít moc ve svůj prospěch, pro svůj zisk a k posílení svého ega. Kdo zachází s mocí, tomu se snadno politika stane hrou, až propadne hráčské závislosti a stane se z něj gambler. Jen se podívejte, kolik vrcholových českých politiků kdysi hrálo v úplně jiných dresech, ale když se jejich klubu přestalo dařit, našli si jiný, převlékli triko a hrají svou hru dál. Mocní si troufají, někteří jsou od nátury troufalí, některým moc zachutnala a rádi si přidají další sousto, neboť s jídlem roste chuť. Např. chuť zakroutit krkem těm zpropadeným neziskovkám, které narušují vizi světa, kde místo na slunci a dotace patří jen ziskovkám. Také by rádi zrušili nebo alespoň hodně poškodili média veřejné služby, neboť kdo hraje o trůny, potřebuje ke svým hrám klid.
Poddajnost podle Patočky nikdy nevedla k zlepšení situace. Nepoddávejme se proto skleslosti, že oni můžou všechno a my nic. I my, jejichž podíl na moci se rovná váze jednoho voličského hlasu, toho zmůžeme hodně. Dokážeme ty mocné znejišťovat, připomínat jim, že se o nich ví, že nad jejich politikou se voda nezavře, a co dělají a říkají, se ukládá nejen do nadčasových materiálů pro poslední soud, ale i do naší časné voličské paměti. V počtu větším než malém jsme se sešli, abychom prostě byli trojrozměrně spolu a ujistili se, že silnější než naše naštvanost na to a ono je naše starost, aby to dobré a nadějné, co se v naší zemi děje, nebylo podvyživeno, posléze zadušeno a zlikvidováno. Abychom připomněli sami sobě i jiným, že i dobří a poctiví politici, které v této zemi také máme a kterým fandíme, potřebují permanentní kontrolu od nezávislých médií. Děkujeme všem novinářům, kteří neslouží politikům a zájmovým konglomerátům, ale veřejnosti, učí nás kriticky myslet a klást otázky, a učí to i mládež, jak to skvěle předváděl ve svých Fokusech na České televizi Václav Moravec.
Jsme tu, abychom poděkovali všem, kdo své nadání a vlohy uplatňují v neziskových organizacích a jsou důkazem, že dobrý a důstojný život na planetě lidí lze žít bez vyhlídky zbohatnutí a zisků. Jsme tu, abychom potvrdili, že svobodné umění zasluhuje štědrou podporu z veřejných zdrojů, neboť potřebujeme, aby od škol až po seniorský věk nás živé umění doprovázelo jako připomínka, že život je větší tajemství, větší dobrodružství, než si dokážeme v běžném každodenním provozu všimnout.
V Patočkově výpovědi, že „žádná poddajnost zatím nevedla ke zlepšení, nýbrž jen k zhoršení situace“ je skryto i povzbuzení. Zhoršení není fatální, zlepšení je možné, jen víru mít, doufat a jít. Jsem vděčný těm, kdo dokázali tento nádherný jarní tábor lidu zorganizovat a žehnám vám všem, kdo jste přišli, věříte a doufáte.
Miloš Rejchrt
Minář vyzval opozici k pokání
Na sluncem ozářené úplně plné Letné, dokládající, že občanská společnost v ČR sílí, zazněly i nelehké a nepohodlné výzvy. Mikuláš Minář, staronový předseda spolku Milionu chvilek pro demokracii, který se nezalekne čtvrtmiliónového davu pod pódiem, výhružných zpráv, ani zfalšovaných fotografií, má i odvahu být kritický vůči těm, kterým fandí. Vyzval opozici, aby se nedržela při zdi a nedělala volební program podle průzkumu veřejného mínění. Tím politik sice nenarazí, ale taky neprorazí.
Nejsem k tomu kompetentní ani nechci jmenovat, co udělaly minulé vládní strany špatně. Zřejmé je, že přehlížely ve svých programech kulturu, přírodu, neziskovky, jako by to bylo v lepším případě něco samozřejmého, co fungovalo vždy a opět bude, v horším případě se tu táhnou od totality děděné nesympatie k ochranářům přírody, památkářům, k církvi… Obávám se, že toto přehlížení připravilo vhodnou půdu pro současné drsné zásahy.
Památky a příroda skýtají přepracovaným lidem regeneraci a potěšení o víkendech a dovolených, kostel (víra) nám dává na konci každého týdne potřebný nadhled nad celotýdenním pachtěním, neziskovek se jako tonoucí stébla chytáme, když nám stůňou a umírají rodiče apod. Na lidi, kteří si volí společnosti prospěšné povolání za nemnoho peněz, se však stále většinově hledí jako na hlupáky, v lepším případě jsou předmětem politování okolí, ač o tuto lítost vůbec nestojí.
Statečný starosta Kutné Hory se sympatickým příjmením Seifert (ODS), ač se blíží komunální volby, adresoval ministrovi kultury „Kutnohorskou výzvu“, ve které se zastal památkové péče, která je pro udržení krásy historického města zásadní a pomáhá v boji proti developerům. Na stole je totiž 13. novela stavebního zákona, která hodlá mimo jiné zrušit nynější ochranná pásma kolem památkově chráněných území.
Co kdyby se někdo z opozice pochlapil (nebo poženštil?) a zvedl tato pošlapávaná témata? Co kdyby se lidovci otevřeně přiznali k víře? Myslíte, že by jim to nutně zlámalo vaz? Co kdybychom svorně řekli: nechceme zvýšení platu/důchodu na úkor příštích generací? Mladí nám zprostředkovávají myšlenky: uskrovnit se, netopit se v konzumu. Co tak oprášit oblíbené slovo našich předků: šetřit.
Papež Lev XIV. v postní době řekl, že my věřící jsme naučeni každý týden přiznat své omyly a chyby, litovat jich, prosit o odpuštění a slibovat, že se pokusíme je neopakovat. Tuto sebereflexi svět kolem nás ztratil a církve ho to mohou opět naučit.
Takže začneme pokáním? Také já jsem žila v minulých letech nad poměry zbytečným konzumem zatěžujícím planetu a hromadila věci ne zbytné.
Pokusme se chytlavé heslo „Bude líp“ předefinovat třeba na „Bude líp přírodě“. A ani v církvi nemějme, prosím, na prvním (ani na druhém) místě peníze.
Marta Procházková