Neklaň se; působivá knížka nizozemského teologa Ad van Nieuwpoorta.
Žijeme v době, kdy na Západě i Východě určují pravidla autokraté. V době, kdy se rozmazává rozdíl mezi pravdou a lží. Zdá se, že vlivní miliardáři určují, jak máme myslet, a my jsme tím – ať chceme nebo ne – hodně ovlivnitelní. Demokracie je pod velkým tlakem. Jak se k tomu postavit, co máme dělat?
Ad van Nieuwpoort, farář v Haagu, nám říká, že pokud chceme zůstat odolní, máme číst Bibli. Odkazuje přitom na K. Bartha a K. H. Miskotteho, kteří v dobách nihilismu a národního socialismu znovu objevili Bibli jako knihu, která nás povzbuzuje, abychom se postavili mocnostem, které chtějí tento svět odlidštit. Samotného Van Nieuwpoorta nyní velice oslovila kniha Daniel, která byla napsána, aby nás přesvědčila, že v dobách tyranie můžeme něco změnit malými činy. Kniha Daniel, vysvětluje, vznikla v době, kdy vládl král Antiochos IV., kolem roku 175 př. n. l. Byl to král, který se považoval za boha a podle toho i jednal. Kniha Daniel tehdy fungovala jako jemná literatura odporu. Kritizovat samotného krále Antiocha lidé nemohli, to by bylo příliš nebezpečné. Mohli si ale navzájem předávat příběh o tom, co se stalo o asi čtyři a půl století dříve v babylonském zajetí, což bylo také období, kdy byli u moci autokraté, kteří od lidí vyžadovali absolutní poslušnost. Není divu, že Van Nieuwpoort okamžitě spojuje Danielův příběh s naší dobou, s politikou dnešní Ameriky a přístupem Donalda Trumpa. Ve své knížce podtrhuje, že bdělost – i vůči vlastním názorům – je podmínkou svobody. Spojuje to s Havlovým konceptem života v pravdě z jeho známého eseje Moc bezmocných, podle nějž nemáme nepodléhat ideologickým lžím.
Van Nieuwpoort střídá analýzu naší doby vždy s pečlivým čtením části příběhu z knihy Daniel. To má překvapivou sílu. Jako teologický základ odkazuje na Desatero, které zase odkazuje na osvobození Izraele z otrockého Egypta – s pomocí Boha, který se liší od toho, čemu Bůh obvykle říkáme my. Bůh Bible a Desatera je Bohem-osvoboditelem, který proměňuje lidi z otroků bez hlasu v lidi svobodné. Jde o to přistoupit na jinou svobodu než tu, která se stala jádrem západního světa – svoboda jako život bez překážek, ve kterém si můžeme dělat, co chceme. Spolu s americkým historikem Timothym Snyderem říká: Svoboda není svoboda od něčeho, ale svoboda k něčemu. Pokud chceme uctívat Boha, který nás osvobozuje, nemáme ho zneužívat k tomu, abychom sami sobě schvalovali své činy a svá přesvědčení. Svobodný člověk nešíří lži, neomezuje práva a svobody druhých, dává druhému prostor žít život naplno. Van Nieuwpoort ukazuje, že postoj dnešních autokratů ve světě je do značné míry ovlivněn strachem. Strach, že je ostatní nebudou uznávat jako toho největšího a nejlepšího, strach z faktů, které se jim nebudou hodit do krámu.
Danielův příběh známe. On a jeho tři přátelé, deportovaní z Jeruzaléma, byli mimořádně inteligentní lidé, vychováni v duchu Tóry, a dostali zvláštní postavení u dvora. Musí se však zříci svých židovských jmen. Právě zde začíná jazyková manipulace, která je pro autokraty typická. Musejí jíst a pít to, co jí a pije král, protože: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Pod tím se podle Van Nieuwpoorta ukrývá základní otázka: Čím se necháváte živit? Co přijímáte nejen kulinářsky, ale i pokud jde o informace? Jak nadále vést život v pravdě? Daniel a jeho přátelé se rozhodnou pít pouze vodu a jíst zeleninu a kladou tedy odpor. Když má Nebúkadnesar zlý sen a všichni moudři muži musí – pod hrozbou smrti – ten sen nejen vysvětlit, ale dokonce hádat, co se králi zdálo, Daniel položí otázku: Proč je králův rozkaz tak přísný? Chce získat čas. A už to, že klade tu otázku, je akt odporu – dává tím najevo, že se nechce podrobit systému. V takto získané svobodě má prostor pochopit králův sen, pochopit jeho strach a konfrontovat ho s ním. Sám král z toho ostatně moc moudrý není.
Později nechá Nebúkadnesar vyrobit zlatou sochu a uspořádá její velkolepé posvěcení, náboženskou podívanou největšího kalibru, která nebezpečně propojuje náboženství a moc. Van Nieuwpoortovi to přímo připomíná způsob, jakým se v Moskvě nábožensky zdůvodňuje ideologie Velkoruské říše a jak se Trump podle všeho vidí skoro jako Spasitel poslaný Bohem. Ti, kteří se neúčastní velké Nebúkadnesarovy slavnosti, jsou hozeni do ohně. Ti, kteří nezapadají do Trumpovy Ameriky, jsou zatýkáni přímo na ulici a deportováni. Kdokoli zpochybňuje moc Kremlu, může být otráven. Historie se opakuje. A skoro všichni to akceptují. Daniel a jeho přátelé však vědí, že mají na výběr. Jsou svobodní, protože znají Boha, který osvobozuje. Proto je oheň nepohlcuje, protože oheň nepohlcuje příběh Osvoboditele. Když si král všimne, že muži v ohnivé peci vydrží bez jakékoli úhony, zdá se, že se k Danielovu Bohu obrátí. I tak však nadále požaduje bezpodmínečnou loajalitu, pod hrozbou zničení a smrti, pokud lidé nebudou toho Boha uctívat. Evidentně tomu vůbec nerozumí. I v tom se historie neustále opakuje. Často se i kdejaké osvobozenecké hnutí celkem rychle promění ve fundamentalistickou skupinu, která ostatním vnucuje svou pravdu. Biblická pravda, říká Van Nieuwpoort, není nějaký neochvějný postoj, ale souvisí s pravdivostí a spolehlivostí. To má vždy kritický rozměr. A aby se člověk mohl řídit morální kompasem, potřebuje odvahu, odvahu říct ne a neustále klást kritické otázky.
Později v knížce podrobně rozebírá důsledky digitální revoluce. Kvůli používání chytrých telefonů a moci sociálních médií sedíme osaměle u svých obrazovek a soustředíme se pouze na rychlou výměnu informací. Odkazuje na korejsko-německého filozofa Hana, který říká, že si lidé vyprávějí čím dál méně skutečných příběhů – příběhů, které nás spojují s minulostí a budoucností a vytvářejí komunitu. Mezitím nás ve svém sevření drží algoritmy a my už ani nevíme, jakým zájmům skutečně sloužíme. Biblické příběhy, jako ten o Danielovi, nás mohou držet ve střehu.
Když Daniel navzdory příkazu nového krále Darjaveše zpívá dál své vlastní písně a modlí se ke svému Bohu, je hozen do lví jámy. Podle nařízení samotného krále, a s tím ani král sám už nic nenadělal. U zákonů Médů a Peršanů žádný zákaz, který král vydal, nesměl být změněn. Na otvor jámy, která se má stát jeho hrob, se položí kámen. Pak se ale objeví anděl, který ho ochrání. Danielova píseň k Bohu-Osvoboditeli zní dál. Ke krutosti tohoto typu vládců existuje alternativa, tehdy i teď. Pro van Nieuwpoorta je to příběh, který rezonuje, jako by k nám vstoupil otevřeným oknem. Probouzí naši představivost. Otevírá se tím nový svět, který máme objevit a naučit se ho aplikovat na sebe. Svět, ve kterém vládne ten jiný Bůh, ne pozemští králové a jejich neotřesitelné zákony Médů a Peršanů. A tak je z toho skoro velikonoční příběh o naději, která k nám proráží díky Bohu.
Na konci knížky nás Van Nieuwpoort zavádí do svého vlastního nitra. Stejně jako Daniel téměř na konci biblické knihy sedí na zemi, zklamaný, protože absolutní moc vládců se zdá být nenarušitelná. Van Nieuwpoort přiznává svou vlastní sklíčenost. Není ten příběh o pravdě, spravedlnosti a svobodě příliš dobrý na to, aby byl pravdivý? Podívejte se na krajně pravicové strany, na to, jak se z uprchlíků dělají obětní beránci, jak pokračují války a utrpení. A přesto občas slyší ten Hlas, který ho svým způsobem činí neklidným, který mu zakazuje být sebestředný, ale zároveň akceptuje, že jako člověk má své nedostatky a svá pokušení. Poslední slovo pak má příběh o Danielovi, muži, který je ve své zoufalosti třikrát dotčen rukou, která jako by říkala: Neboj se, drahý člověče, buď silný.
Knížka jako tato pomáhá v našich zmatených časech vytrvat a udržet si odvahu. I když je zakořeněná v konkrétních nizozemských souvislostech, může i českého čtenáře inspirovat, jak v dnešní době číst Danielovy příběhy.
Ad van Nieuwpoort, Neklaněj se. Biblický protijed pro naši dobu. Prometheus Amsterdam, 2026