Zjara roku 1975 pořádal na telecké faře pan řídící v důchodu Ladislav Horníček sborový archiv.
Z kanceláře vidím, že na faru přichází neobvyklá dvojice, pan Hugo Filipi s dcerou Florence ze Spojených států. V dobách okupační normalizace je to překvapivé. Pan Hugo vysvětluje:
„Narodil jsem se v Sádku u Poličky před více než osmdesáti lety. Můj otec byl sádecký mlynář. Avšak mlýn po třikrát vyhořel.“
Slovo pana Huga ve mně vyvolává obraz tehdejších časů. Vysočinu svírala v kleštích sžíravá chudoba. Sváděla znuzené rodiny ke snění o Americe, zemi hojnosti. Zároveň vidím teleckého faráře Josefa Martínka, oddaného snaze pomoci postiženým. Pomáhá jak těm, kteří zůstávají doma a hladoví, tak těm, kteří chtějí odejít a narážejí na překážky a nejistotu. Farář Martínek byl nešťastný z vidiny toho, co je čeká, a co on tušil zřetelněji nežli oni. Snažil se stát při nich v jejich tápání.
Jistě by pomohl i naší rodině v rozpoložení před vystěhováním do Skotska. Přivádí mě to k mému pokusu vyjádřit tehdejší úzkosti:
Když jazyk matčin umlkne
sirotek opuštěný stojíš
navzdoru slunka svitu
vlastního já se bojíš.
Troufalost odchodu
tě natrvalo svírá,
v naději nasloucháš
zda brána domova se neotvírá.
Jen víra poslední
utěší bezdomovce:
smíření se všemi
v domově Boha Otce.
Ještě k Josefu Martínkovi. Neznámý udavač se postaral o to, aby byl farář označen za naváděče k odchodu, a proto nepřítele monarchie. Nic však nezastavilo farářovo nasazení pomoci potřebným. Dnešní návštěvník Telecího uvidí pod farou u silnice budovu bývalého sirotčince. To je pečeť díla Josefa Martínka.
Vraťme se k nečekaným návštěvníkům. Pan Hugo vysvětluje: „Já jsem byl při našem odchodu do Ameriky šestitýdenní nemluvně. V Americe jsem se vypracoval na stavitele výškových budov a mostů. Ale v odpovídající společnosti jsem nikdy nemohl prokázat, odkud pocházím.“
„Jak to, že mluvíte česky?“ zeptám se.
„K tomu mě přivedla a stále vede moje sestra Roza. Když mně byly dva roky, umřela nám maminka. Moje jedenáctiletá sestra Roza se stala mojí maminkou. Podařilo se jí to.“
Pan Hugo všecko vykládal v češtině. Bylo to velmi osobité, ale zcela zřetelné a srozumitelné. U starého pána, jehož jazykem vždy byla americká angličtina, to skutečně bylo k neuvěření.
Pan Hugo pokračoval: „Sádek patřil do telecké farnosti. A my teď s Florence hledáme zápis o mém narození a křtu.“
S potěšením navazuji: „Počkejte, prosím, malou chvilku. Podívám se na to.“
Šel jsem za panem řídícím. Věděl jsem, že právě pořádá matriční knihy. Za několik minut jsem na stůl položil otevřenou knihu. Pan Hugo s úžasem četl zápis faráře Josefa Martínka o narození a křtu mlynářova syna Huga s poznámkou, že se rodina stěhuje do Ameriky.
Pan Hugo ve stoje a v předklonu pohlížel do knihy a po tvářích mu tekly slzy. Jako by se zázrakem setkal sám se sebou. Cítil jsem, že se mu navrací drama odchodu z jistoty domova přes bouřlivý oceán do hrozícího neznáma, které vyvrcholilo ztrátou matky.
Pan Hugo vzal do ruky fotografický aparát a zápis si vyfotografoval. Nakonec jsme na sebe pohlíželi a vesele se smáli.
Pak pan Hugo dodal: „Přijměte pozvání do restaurace v Poličce na oslavu našeho setkání.“
Následující den sedíme ve čtyřech v restauraci a povídáme si česky s Hugem, anglicky s Florence. Pan Hugo se zvědavě rozhlíží a nahlas komentuje zvučným a veselým hlasem to, co ho zaujme. Pohlíží také na normalizační nápis velkým písmem na zdi a čte: „Se Sovětským svazem na věčné časy. Co to je?“ ptá se.
Díváme se s Danielou kolem sebe po hostech v jídelně. Někteří dělají, že nic neslyšeli. Jiní jeví známky ustrašenosti, jako by chtěli zmizet po stolem.
Nevím, co jsme americkým přátelům pověděli, ale doma jsme se k tomu vrátili a vysvětlovali naši situaci okupované země…
Pozoruhodná návštěva v nebezpečných časech přivedla obě strany k nekončícímu přátelství. Dnes s paní Lee, vnučkou pana Huga, žijící ve Philadelphii. Je nám blízká nejen díky neuvěřitelnému setkání s jejím česky mluvícím dědečkem, panem stavitelem ze Sádku u Poličky. Ale také příslušností k protestantskému sboru a ochotou sdílet s námi zážitky ze sborového působení farářky Katie Aikins. Její angažovanost a kazatelská vyznavačská zřetelnost, jasnost a výzevnost je pozoruhodná. Je to nejen úsilí kazatelky směrem biblické výzvy „pamatujte na chudé“, ale také tím, že sám Pán církve se nám vydal jako Nejnuznější z nás.
leden 2026