Oběť je děj, který se objevil zřejmě mnohem dřív, než kam sahá lidská paměť. Přes rozmanité podoby se zdá být známý všude, kde na naší planetě dosud žijí lidé. Je odůvodněné domnívat se, že už nedlouho po svém vzniku náš druh v lidském rodu začal vnímat oběť jako nezbytnost – snad až do té míry, že bez oběti není možný život. Zkratkou: je to impuls k zásahu božské síly, která život obnovuje. Nedojde-li k tomu, život ustrne a ustane.
Uvádí se, že v současnosti v našem západním světě ustoupil do pozadí význam slova oběť jako pojmu v oblasti náboženství. Než končila dvacátá léta, průzkumy prý informovaly, že nejčastěji se píše a mluví o obětech dopravních nehod, před šesti lety určitě zaujal první místo ve frekvenci užívání výraz oběti pandemie. Už čtyři roky si asi drží prvenství „oběti války“ – slovní spojení, které působí velmi depresívně, a je děsivé, že si na ně lze zvyknout rychleji, než to postřehnu.
Není vyhnutí. Když média uvádějí tzv. oběti, mělo by to být sdělení o lidech. Potkalo je to, o čem kdysi zpíval klasik naší poezie: „do rány jsem vlít, ačkoli jsem tak děsně chtěl milovat a žít.“ Vedle zabitých těžce zranění, po celý život už neodstranitelně poznamenaní. A jejich blízcí, vnitřně traumatizovaní, hluboce, vážně, zle. Jenže v záplavě informací se nám z lidí dělají čísla. Úzkost, otřes, setkání s bolestí – na to bleskem zapomeň, máš tu zpracovaná data. Zařaď je třeba vedle údajů o počtu zákazníků, kteří v minulém roce přestali používat starý mobil a pořídili si nový.
Posun významu slova úplně nevytěsní zbytek vzpomínky, že v oběti se zobrazoval postoj k bytostnému ohrožení. Jsou okamžiky, kdy to člověku dojde: život je vrcholně nesamozřejmý, neexistuje bez ohrožení. Přestane být nepochopitelné magicky motivované jednání – usmrcení živé bytosti je schopno zajistit životní sílu tomu, kdo zná způsob provedení obětního úkonu. Je nutné mít přitom za spojence božstvo – vykonat oběť v souznění s tajemstvím božské skutečnosti.
Křesťané z prostředí, z něhož na počátku vyšli – ze zvěsti Starého zákona – převzali podnět pojmenovávaný obrazoborectví. Je v něm kritika jistot vytvářených nejen zobrazením Boha, nýbrž i dobře zavedenými způsoby, jak si získat a udržet božskou přízeň. Účinek oběti není přímo úměrný její velikosti či kvalitě, ani důslednosti v dodržení rituálu obětního úkonu, ani snad intenzitě prožitku zúčastněných. Hospodin vyžaduje milosrdenství, ne oběť (Matouš 9,13; 12,7).
Bůh vede k cíli svůj záměr s lidmi, zastává se ohrožených, zbavených svobody, zapomínaných – a posmívá se rozmnožitelům říší (Ž 147,7nn). Zastává se života, zachraňuje jej. Je to jeho rozhodnutí. Mnohem víc, než se může stát v oběti (byť i konané podle nejvznešenějších obětních řádů), už Bůh uskutečnil sám. Stalo se to, když na neodpustitelnou bezbožnost lidí, kteří bez slitování zabili milého Božího Syna, odpověděl tím, že jej vzkřísil z mrtvých. Protiřečí to kdejakému řádu, a stalo se to – jednou provždy. Sebevětší oběť, již by se ještě podařilo vymyslet, už na tom nic nezmění.
Obtížný paradox tohoto zjištění ve svatých Písmech církev později obezřetně zamlouvala, aby zachovala možnost chápat, utvářet a představovat lidské jednání v (křesťanské) bohoslužbě jako oběť. Prospívalo to rozvíjení a upevňování církevních struktur, po staletí napomáhalo vzestupu hierarchie založené na hodnostech kněží – obětníků.
Kdo chce, může tedy uplatnění oběti co ústředního prvku bohoslužby pokládat za přednost. K tomu získává i příležitost doporučit obětování v bohoslužbě jako zážitek, který nepochybně obohacuje – niterně, hluboce. Vím, že je to tak, a nemám přitom čím zeslabit důraznost tvrzení, že snáz projde velbloud uchem jehly, než bohatý vejde do království nebeského (Matouš 19,24 parr.).