Nejen v Tóře, i v epištolách je cesta spásy občas líčena jako tažení vítězného vojevůdce. K čemu všemu ale taková adorace bojového ducha povede? Otázkou, kam míří opěvování Hospodina jako vítězného bojovníka, se ve 30. letech 20. století zabýval teolog Miskotte v knize Edda a Tóra. Psal ji v letech, kdy se drala k moci ideologie, jejíž duchovní podporovatelé se mj. odvolávali na germánskou mytologii. Miskotte si na příkladu germánského Thora všímá, že „podstatou bojovníka je … vrozená schopnost nedbat nebezpečí, … raději padnout, než projevit slabost.“ Toto vzývání bojovné statečnosti vidí ovšem jako pramen neohraničené touhy po moci, jež se touží jen šířit a vposledu neuzná právo na život druhých, a už vůbec ne slabších. Proslulý germanista de Vries tehdy Miskotteho srovnávání Eddy a Tóry odmítl jako metodicky jednostranné, nicméně po okupaci Holandska se přidal k podporovatelům nacistického režimu. Aktuálně by nás ovšem mělo spíš zajímat, že zastánce takovéto bojovné neohraničenosti, která svůj rozmach nechce vázat a svázat žádnými pravidly, natož pak nějakým respektem k druhým a slabším, najdeme dnes na Západě i na Východě. Ať už jim jde o rozšíření vlivu svého impéria, korporátu nebo národnostního mesiášství. Pozor na všechny, kdo dnes – více či méně demagogicky – kritizují právě ty normy či pravidla – která brání neohraničenému rozmachu moci, vlivu, panství takového nahnědlého pohanství. A nepřestávejme sledovat směr toho, který razí cestu z míst deptaného lidství k možnosti povstat a rozvinout své lidství ve svobodě – jako solidární spolulidství.
Číslo