Poprvé jsem tehdy viděl matku, jak se směje, zmiňuje jakoby bokem vypravěč, ale přitom je to svým způsobem zlomový moment: Vypravěčem knihy Říkali mi Gojele je německý chlapec, který vypráví o setkání s vrstevníky z židovské komunity po konci války. Nejedná se přitom o plánovanou akci typu Zámky Přemysla Pittra (kam shromažďoval zubožené židovské děti z německých koncentráků a posléze i německé z poválečných českých), ale jakési náhodné vyšinutí z dějin. Kniha, do značné míry autobiografická, líčí příběh německého chlapce z Hlučínska, který je po válce se svou matkou poslán do sběrného tábora pro Němce, ale vinou úředního překlepu se dostanou do obce, kde se shromažďují bezprizorní východoevropští Židé a chystají se na cestu do Palestiny. A vzhledem k profesi matky si dvojici vyreklamují a oni v této společnosti prožívají bezprostředně poválečný čas. Jedenáctiletý Heinrich-Adolf (!) přitom nezažil nic jiného než nacistické školství a výcvik u Hitlerjungend. A teď najednou zjišťuje, že je všechno jinak. Dětskýma očima objevuje svět chasidů, sekulárních sionistů i pokřtěných Židů, a poodkrývá hrůzy, které zažívali za války a šoa. Příběh přináší několik „medailonů“ nejvýraznějších zástupců místní komunity.
Spisovateli se podařilo působivě vtáhnout do poválečných reálií, ať už líčí všudypřítomné trosky vojenské techniky a spáleniště, evokuje jejich pachy a k tomu hlad, strádání všeho druhu, i vynalézavost a obětavost (včetně nezbytného šmelinářství), s jejichž pomocí lze strádání a nedostatek překonat.
Autor Karl von Wetzky, žijící do poloviny 70. let v Československu a potom v západním Německu, román postavil na vlastních zkušenostech a doplnil o autentické postavy, jejichž osudy mu ono setkání s židovskou komunitou postupně otevíralo. V románu využívá typických židovských postupů, totiž že nikdy nemůže být tak hrozně, aby se neudálo i něco veselého či nadějného – a nikdy nemůže být tak dobře, aby se běh věcí nezvrtl. Autentičnosti dodává i důvtipné zařazení výrazů z jidiš.
Onen moment, kdy se Heinrichova matka začne spontánně smát, je momentem katarze. Nedošlo k ní nějakým hlubokým sebezpytováním. Předchází jí série sice drobných, ale svým způsobem tragických nedorozumění, kdy to malý pohánek Heinrich myslel sice dobře, ale vyvolá hluboké pobouření. Hrozí, že se zase začnou utvrzovat vzájemné předsudky a prohlubovat mezitím zasypané příkopy. Ale ti, kteří by se mohli cítit uražení a podvedení, najdou v hloubi své duchovní tradice – a svého lidství – důvod, proč neporozumění – a dědictví obludných válečných nelidskostí překonat – možná s podobnou kreativitou, s jakou čelí poválečným strázním.
V době, kdy zažíváme čím dál větší rozdělení, a především devastující dopady válečného násilí do životů dospělých a dětí, se román stává inspirativní pobídkou, že z bludného kruhu nenávisti, křivd a vzájemného osočování lze vystoupit. Jen je potřeba rozpoznat okamžik, kdy položit důraz na lidskou důstojnost nejen naši, ale právě i těch, kdo stojí proti nám.