Text: Izajáš 41,10.13
1. čtení: Gn 1,1.31; 1 K 15,1–5; 1 J 4.8.11
Iz 41,10.13: Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: „Neboj se, já jsem tvá pomoc.“
I.
Událost křtu (a začátek školního roku) je vhodnou příležitostí si zopakovat základní, elementární, kontury křesťanské víry. Připomenout si základní abecedu víry, její základní gramatická pravidla, základní rozhodnutí. A nebo, chcete-li: její základní chuť. Pojďme si tedy opakovat.
Křesťanská víra se vyjadřuje v základních slovech, symbolech a větách. Takové základní věty – to jsou vyznání víry. Všechny ty známé věty křesťanských kréd mají svou důležitost, ale jedna je mezi nimi je ta nejdůležitější: Kristus třetího dne vstal z mrtvých.
To je základní tajemství křesťanské víry, které jí dává tu specifickou šťávu. O Bohu se učí i v jiných náboženských tradicích, a pravověrný postoj je, že se od těchto tradic můžeme a máme leccos, ba mnohé naučit. Křesťanství ovšem spočívá na zvláštním vyznání, že věčný Bůh se stal člověkem. Nekonečno se stalo konečným, dějinným, časovým. A tento vtělený Bůh zemřel, byl ukřižován, na základě vykonstruovaného obvinění zaslepenými náboženskými autoritami. Bůh zabit těmi, kdo si mysleli, že Boha znají. Jaký paradox. Bůh se sám k sobě přiznal, byl si věrný, a tohoto Ježíše vzkřísil z mrtvých. Dalo by se o tomto tajemství přemýšlet dlouho.
Dnes chci vypíchnout: tato věta odkazuje k tomu, že smrt, pomíjivost, a vše co do stínu smrti spadá, může být přemoženo, překonáno, není to to poslední, co nás čeká. Ba co víc: tahle poslední perspektiva, překračující náš pomíjivý život má tělesný, vztahový, láskyplný rozměr. Že je svět pomíjivý, to je základní lidská zkušenost. To je samozřejmost. Rodíme se, umíráme, my lidé i všechno živé. Smrti se nikdo nevyhne. O pomíjivosti nám tak zřetelně svědčí starozákonní kniha Kazatel. O pomíjivosti a nestálosti všeho ví např. také buddhismus, a jedna z jeho základních pravd zní: Vše je pomíjivé. Nic není stálé, a dokonce dle této duchovní tradice je iluze myslet si, že něco trvá. Nic netrvá, náš svět, naše já, naše vztahy, vše je podmaněno koloběhu vzniku a zániku. A nejlepší je se z toho marného koloběhu dostat (tak buddhismus).
Ano vše je pomíjivé, na všem leží stín marnosti, ale to není veškerá pravda o skutečnosti. Pomíjivosti, nestálosti, smrti, nebytí se bojíme, a intuitivně o ní ví vše živé. Křesťanství vyznává: i Krista ta „samozřejmá“ smrt samozřejmě zničila, vymazala. Ale nesamozřejmým a svobodným aktem Bůh tuhle samozřejmost pomíjivosti našeho stvoření prolomil, Ježíše rehabilitoval, rehabilitoval tím život, síly života, avšak obohacený o život věčný. Smrt nezmizela, ale „jen“ je zlomena. To se může někdy zdát málo, ale je to ta nejnadějnější životní perspektiva, co máme, která může prolamovat vše, co je v životě absurdní, zatížené stínem smrti: To je zdroj naděje, která se týká našich životních příběhů, našich vztahů. Mají smysl, mají budoucnost, nezaniknou v nicotě, ani se nerozpustí v neosobní božské skutečnosti jako slzy v dešti.
II.
Tuto větu „Kristus třetího dne vstal z mrtvých“ chci propojit s další větou: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (Gn 1,1) „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ (Gn 1,31) Kdy si v životě řekneme, že je vše velmi dobré? Jsou okamžiky, krátké etapy, kdy tohle člověk může vyznat tak nějak přirozeně a jednoznačně. Když zažiješ blízký vztah, když zažiješ nečekané uzdravení, odpuštění, když děláš smysluplnou práci, každý si dosaďte podle svého. Ale často naše životní cesty provází dvojznačnost. Často zažíváme ten známý životní mix: je to dobré a stojí to za… A jsou situace v životě lidském, kdy to druhé převažuje… Ani člověk víry toho samozřejmě není ušetřen, nemusím dodávat.
Druhá základní pravda buddhismu říká: Vše je strastné. To zní docela pesimisticky. Ale je to základní lidská zkušenost. V životě se setkáváme s širokou šálou absurdity a utrpení, začarovanými kruhy, z nichž ne a ne se dostat. Zažíváme v sobě i mezi sebou i ve společnosti odcizení, biblicky hřích a vinu.
A přesto: utrpení, to že život často stojí za…, není nutnou skutečností bytí. Někdy je utrpení očistné, ale mnohé utrpení být nemusí, ano nemá, nesmí. Křesťanská víra přichází s nesamozřejmou, skandální zvěstí: ani uprostřed života plného utrpení a odcizení není náš svět žádné slzavé údolí, ale dobré Boží stvoření. Je to ten neslýchaný optimismus křesťanské, ale už i židovské zvěsti o stvoření: náš svět je velmi dobrý, vede k žasnutí. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil. Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? (Ž 8,4–5) Víra je terapeutické dění: naši přirozenou životní úzkost nasycuje údivem, žasnutím, vděčností, nadějí. Někdy protestem: ne, tohle není veškerá skutečnost, skutečnost je a může být daleko lepší, smysluplnější, hlubší. Jde o to se nebát a hledat ji.
III.
Předposlední věta pro dnešek: „Bůh je láska. (…) Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.“ (1J 4,8.11) Náš život je zásadně vztahový. Žijeme ve vztazích, i když býváme někdy sami. Jsme zakotveni ve vztazích, i v hodině smrti naší. Jsme ve vztazích, protože Bůh sám je vztahové dění, to je jiné slovo pro to, čemu říkáme láska. Bůh sám je sám v sobě vztah a komunikace – to je zjednodušeně jádro nauky o Trojici.
Třetí ze základních vhledů buddhismu je: vše je ne-já. A snad je to právě vhled do té základní lidské zkušenosti: často prožíváme anonymitu. Vztahy nevztahy, distancované, neosobní. Nikoliv já a ty, ale neosobní ono a ono. A když se něco zdá, že to je osobní, ukáže se to jako neosobní. Třeba personalizované reklamy, personalizované nabídky, personalizované maily. Nejde o tebe, ale o tvé peníze. Často je to tak, jako by žádné vztahy mezi lidmi nebyly, nebo byly vztahy právě jen odcizené, ne-osobní, anonymní. A tato anonymita vzniká na základě pokřiveného důrazu na vlastní já, vlastní ego – tenhle vhled sdílí mnoho duchovních tradic. Pro mnohé je proto důraz na jakoukoliv personalitu podezřelý: je to zase motání se ve vlastní egoismu.
A přesto, s tím přichází křesťanská víra: přesto jsou vztahy nejenom možné (člověk nemůže nežít ve vztazích), ale jsou i osobní, kde se já a ty propojí. Protože i božská skutečnost, transcendence je osobní. Bůh je Ty, nikoliv ono. I když jiné „Ty“ než jaké je to lidské ty, nebo naše lidská já. A tenhle božský vztah vstupuje do těch našich pomíjivých vztahů a dává jim hloubku, kontinuitu, trvalost. Těm vztahům mezilidským i tomu vztahu boholidskému, kterému říkáme víra a naděje a který utvrzujeme ve křtu. Božské Ty nás přivádí k prohloubenému já, k prohloubeným vztahům.
Vše je pomíjivé, ale přesto je trvalost, kontinuita možná. Kristus prorazil vší pomíjivost. Vše je naplněno strastí a odcizením, ale přesto: náš svět je podivuhodné a cenné, smysluplné Boží stvoření. Život je radostná spoluúčast na zázraku bytí, řekl Havel. Vše je zatíženo anonymitou, ale přesto jsme neseni láskou, božským Ty, které zakládá a prohlubuje naše vztahy.
IV.
A ta poslední věta? „Neboj se!“ Což znamená: věř, důvěřuj!
Neboj se života, jeho stínů, ale i barevnosti a rozmanitosti, jeho mnohoznačnosti. A taky: Neboj se věčného života, Života s velkým Ž. Snaž se navzdory všemu pomíjivému, strastnému a neosobnímu vyladit na Hospodina a jeho hloubku a naladíš se na hloubku života. Jde o to se nebát. V tomhle „jde o to“ ale spočívá celý náš celoživotní zápas o život víry.
Zdá se, že tenhle zápas nám často nejde, často se bojíme, tápáme. A tak si potřebujeme víru a život vždy nově předříkat, zopakovat, někdy něco musíme opustit (třeba nějaké naivní představy o sobě, o druhých, o Bohu), někdy něco znovu najít. Nejsme v tom ale sami: „Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: ‚Neboj se, já jsem tvá pomoc.‘“ Amen.
Bohoslužby se křtem, Třebenice, 28. 9. 2025