(Polykarp se nechtěl zřeknout Krista, a proto byl odsouzen k upálení. Poté, co se pomodlil, zapálili kati hranici, avšak plameny ho obkroužily a neublížily mu. Proto ho probodli mečem.) Ďábel potom nastrojil, abychom si nemohli odnést ani to ubohé tělo; ponoukl tedy Židy, aby zakročili u archonta, aby nám tělo nevydal, protože prý „co kdyby opustili toho Ukřižovaného a začali uctívat tohohle?“ Proto nám bránili sejmout jeho tělo s hranice. Nechápali totiž, že Krista bychom nikdy nemohli opustit, ani bychom nemohli uctívat kohokoli jiného. Jemu se klaníme, protože je Synem Božím, mučedníky však milujeme, protože jsou učedníci Páně a napodobují ho.
Setník tedy nechal mrtvolu spálit, ale my jsme později vyzvedli jeho kosti, jež jsou nám vzácnější než drahokamy a cennější nad zlato, a pohřbili je na důstojném místě. Bude-li to možné, sejdeme se tam, abychom – dá-li Pán – radostně a vesele oslavili den zrození mučedníka: na památku těch, kdo bojovali před námi, a k posile i povzbuzení těch, kdo přijdou po nás.
(List smyrenských křesťanů o umučení biskupa Polykarpa 17,1–18,3, zkráceno)
Zámožný člověk z Arimatie, jménem Josef, který také patřil k Ježíšovým učedníkům, přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát přikázal, aby mu je dali. Josef tělo přijal, zavinul je do čistého plátna a položil je do svého nového hrobu, který měl vytesán ve skále; ke vchodu do hrobu přivalil veliký kámen a odešel. … Anděl řekl ženám: „Nebojte se. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří.“
(Matouš 27,57–60; 28,5–7)
S biskupem Polykarpem jsme se již seznámili (Pt 7/2025), když jsme nahlédli do jeho pastýřského listu Filipským. Po nějakých čtyřiceti letech (kolem r. 155) byl Polykarp ve Smyrně popraven a jeho přátelé o tom vzápětí vydali svědectví v okružním listu, který se rychle rozšířil a stal se významným dokladem martyrologického žánru. Vyznačuje se velkým množstvím narážek na pašijní příběh, které ovšem nejsou prvoplánové: autor nevyzdvihuje jen podobnosti mezi Ježíšem a Polykarpem, ale ještě více rozdíly. Proto je například osud Polykarpova těla jiný, než osud těla Ježíšova; musí být zničeno ohněm, aby nebylo vydáno křesťanům, kteří se ho snaží dotknout.
Do zprávy smyrenských křesťanů se tak promítá nejen velká úcta, které se mučedníci těšili u všech křesťanů, ale také obava těch přemýšlivějších, aby se úcta nezvrhla v uctívání. (Obava to byla oprávněná, jak je zřejmé z pozdějšího vývoje: staletí církevních dějin byla poznamenána rozdivočelými emocemi, modlitbami ke svatým, kultem ostatků a pěstováním pověr v čilé symbióze s církevním byznysem; proti těmto úpadkovým zjevům se výrazněji postavila teprve reformace.)
Úloha, se kterou se náš autor potýkal, tedy nebyla snadná a při jejím literárním ztvárnění se mu leccos nepovedlo. Například se neoprostil od lidové touhy po hmatatelných ostatcích, takže ožehlé kosti mučedníka považuje za cennější než drahokamy. Obavu, aby křesťané neopustili Krista a nezačali místo něj uctívat Polykarpa, vyjádřil sice pěkně, ale zcela nelogicky ji vložil do úst Židům (ve vleku tehdy běžného církevního antijudaismu). Nic z toho však neumenšuje význam jeho zásadního rozeznání, v němž se mučedníkům dostává příslušného místa a ocenění: vážíme si jich kvůli tomu, že následovali Krista.
Dalším jeho přínosem je výměna rolí: jakkoli krutá a ohyzdná je smrt, křesťané se jí nebojí. Naopak, furiantsky ji přejmenují na „narozeniny“. V den, kdy mučedník umírá světu, se současně rodí do Božího království a získává život věčný. Tímto paradoxním převratem náš autor podobně jako evangelisté proměňuje smutnou vzpomínku v radostnou oslavu – jako když se rozptýlí tma, jež zahalila úctyhodné, ale truchlivé gesto Josefa Arimatejského, a rozbřeskne se veselá zpráva andělů. A dalším aspektem této proměny je zrod nového společenství: budoucnost není ve vznešeném náhrobku, pod nímž leží pietně ošetřené tělo výjimečného jedince, ale ve zprávě o prázdném hrobu, kterou je třeba sdílet s ostatními, „rychle povědět učedníkům“. Stejně tak i ve zprávě smyrenských křesťanů se mučedníkovy „narozeniny“ neslaví kvůli němu samotnému, ale „k posile i povzbuzení těch, kdo přijdou po nás“.
