Je to příjemná myšlenka, že mě Hospodin zkoumá a zná? To záleží na tom, jak se na to díváme. A jak se díváme sami na sebe. Náš žalmista má z toho smíšené pocity a podobně to cítil i anglický básník Francis Thompson, když si v básni Nebeský ohař představoval Hospodina jako loveckého psa. Žalmistovi to připadá, jako by ho Bůh pronásledoval, stále ho pozoroval. „Kde jsi, Adame?“ slyší volat Hospodina, když se schovává v křoví. Je jako Jonáš na útěku. Ať se vrtne kamkoli – na nebe či do podsvětí –, není mu to nic platné. Ať je den, nebo noc, Bůh si ho vždycky a všude najde. Co mu jenom chce? Proč se na něj tak lepí? Proč ho nenechá na pokoji?
Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš,
víš o mně, ať sedím, nebo stojím,
rozumíš zdaleka i mému myšlení,
všech mých cest povědom jsi bez omýlení,
ty do mě vidíš, ať chodím, nebo ležím,
kamkoli vykročím, nic ti není skryto.
Dříve než pomyslím slovo na jazyk vzíti,
ty o tom, Pane, víš, nic nelze utajiti,
zezadu, zepředu mě obkličuješ,
odevšad ruka tvá na mě doléhá.
Co všechno o mně víš! Divit se nestačím,
je to nad mé chápání.
Cožpak se dá prchnout před tvým duchem,
utéci před tvou tváří?
I kdybych na nebe vystoupil, ty jsi tam,
i kdybych si ustlal v říši mrtvých, ty jsi tam též.
Vzal-li bych k létání i jitřní záře křídla,
abych při nejdalším moři hledal si bydla:
i tam by mne stihla pravice tvá božská,
neb ty obkličuješ i místa zámořská.
A kdybych řekl: „Tak ať mě skryje tma,“
temnota noci mě světlem zalije,
neboť před tebou tma není tmou,
před tebou noc je jasná jako den,
před tebou tma a světlo rovny jsou.
Jestliže však Boží světlo proniká tmu, ve které jsi vyhledával úkryt, pak jeho světlo prozařuje i temnoty, které jsi nevyhledával, naopak, přepadly tě a zahalily proti tvé vůli. Což je myšlenka, která přináší útěchu. A neplatí to snad ještě více, pokud tě Boží láska dostihla už předem? Dávno předtím, než jsi spatřil světlo světa, když jsi ještě rostl v temnotách matčina lůna?
Tys vytvořil mé srdce a mé ledví,
v životě mé matky jsi mě utkal.
Děkuji ti, že jsi mě tak podivuhodně stvořil,
obdivuji tvé skutky,
má duše o nich dobře ví.
Ani jedná má kost ti nezůstala skryta,
když jsem byl v skrytosti tvořen,
když jsem byl hněten v zemských hlubinách.
Když jsem byl v zárodku, tvé oči mě viděly,
ve tvé knize byly zapsány všechny dny mého života,
dřív než jediný z nich nastal.
Tvé myšlenky mě převyšují, Bože,
nesmírný je jejich počet,
nemohu je sečíst, je jich více,
než písku na břehu mořském,
a i kdybych je všechny spočítal,
stále bych o tobě nevěděl nic.
Básník se vyznává ze své oddanosti, navěky chce milovat svého Pána, sloužit mu jako věrný služebník. Jenže slova, jimiž tuto svou touhu vyjadřuje, jsou šokující: proklíná bezbožníky a prohlašuje, že je nenávidí. Nenávistí přímo hoří:
Kéž bys, ó Bože, zahubil bezbožníky,
zahladil ty, kdo prolévají krev!
Ústa mají plná zbožných slov,
a přitom berou nadarmo tvé jméno.
Cožpak nemám, Pane, nenávidět ty, kdo nenávidí tebe?
Nemám si ošklivit ty, kdo se proti tobě bouří?
Nenávidím je, nenávistí planu,
nepřátelé tví jsou navěky i mými nepřáteli.
Nenávist v očích žalmisty není vždycky nectností, láska není vždycky ctností. Žalmista ovšem neříká: „Což nemám nenávidět ty, kdo mě nenávidí?“, nýbrž „…ty, kdo nenávidí tebe“. Nenávist a láska jsou pro něj dvě strany jedné mince, jedněch dějin a jednoho přístupu k těmto dějinám. Ten, kdo doopravdy miluje, nenávidí „bezbožné“, nenávidí lid, který – ať věřící, ať nevěřící – se odpoutal od Boha; který se kvůli zisku nezastaví před ničím; který strojí záhubu svým bližním i celému světu. Takové milovat – toť pro básníka hanba, a nenávidět – ctnost.
„Nositel nenávisti“ musí být ovšem zvlášť obezřetný. Stejně jako náš básník. Ten si totiž uvědomuje, že než bys řekl švec, nenávist tě navede na špatnou cestu. Kolik nenávisti vězí i v tvé vlastní duši! A tak v závěru žalmu slyšíme podobná slova jako na začátku, jenže teď vyznívají jinak; to, co jsme zpočátku vnímali jako hrozbu („zkoumáš a znáš mě, Hospodine“), se proměňuje v modlitbu:
Vyzpytuj mne, Bože, a poznej má myšlení;
zkus mne, chodím-li já dle tvého zalíbení;
bludnými cestami nedej mi choditi;
rač mne ustavičně cestou svou voditi!
Překladatelský dodatek
Ze šesti dílů série Povídá se… vyšlo zatím v českém překladu pět – jeden věnovaný Tóře, dva Předním a Zadním Prorokům, a dva Novému zákonu. Ukázka pochází z připravovaného překladu posledního dílu, jenž obsahuje vybrané pasáže ze starozákonních Spisů – Žalmů, Přísloví a dalších mudroslovných, prorockých či kronikářských děl. O písmácké práci Nico ter Lindena (1936–2018) jsme v Protestantu psali již vícekrát, nyní chceme na třech poznámkách k jeho výkladu Žalmu 139 naznačit, v čem se odlišuje od běžné představy o biblické „parafrázi“.
Z bohaté tradice nizozemského biblického překladu si autor nevybírá jediný základní text. Pokud bychom očekávali, že se ve svém převyprávění pro moderního člověka obrátí k některému překladu z novější doby, budeme překvapeni jak často sahá po kalvínsky orientovaném překladu Statenvertaling (1637) – analogicky proto i my při hledání nejlepšího výrazu často listujeme Kralickou biblí.
Autor nečerpá pouze z Písma, ale i z rozmanitých literárních projevů, které jsou Písmem inspirovány. Seznamuje nás jakoby mimochodem s moderními básněmi (viz Nebeský ohař v ukázce) nebo se starší i novější písňovou tvorbou – ať už je to nizozemská hymna Wilhelmus (1572), nebo fenomenální počin Komise pro přebásnění žalmů z poloviny 20. století, které předsedal K. H. Miskotte a ve které básníci a skladatelé zvučných jmen – Martinus Nijhoff, Willem Barnard, Ad den Besten a další – spojili své síly a dali žalmům a mnoha dalším písním novou podobu: prosté, ale nikoli triviální texty a rytmicky přehledné, nekomplikované nápěvy; písňový poklad shromážděný zejména v ekumenickém zpěvníku Liedboek voor de kerken (1973), jemuž se dnešní verze českého Evangelického zpěvníku (2021) zdaleka nevyrovná. – Přímé i nepřímé odkazy na biblicky orientovanou tvorbu, jimiž je autorův text prosycen, se pokoušíme tlumočit jednak narážkami na písně z okruhu civilní interpretace víry (srv. Pavel Keřkovský, Spiritualita v post-sekulární epoše, Pt 7/2022), jednak připomínkou starších písní, z nichž některé jsou bohužel zachovány už jen ve starší verzi Evangelického zpěvníku (1979) – to je i případ Žalmu 139 (EZ 164, nápěv J. A. Cramer 1796, text Samuel Tomášik 1842; v naší ukázce viz pasáže zvýrazněné kurzivou).
Poslední poznámka se týká problematických žalmových pasáží vyjadřujících odpor a nenávist k nepřátelům. Na rozdíl od běžných parafrází se jim autor nevyhýbá, ale poctivě je tlumočí. Nenávist není zakázána, je však třeba se s ní odpovědně teologicky vyrovnat. „Žalm je voláním k Bohu, mocným křikem bezmocných, kteří se pokoušejí doufat v Boha, i když se zdá, že není důvod k naději. Je vášnivým pokusem svědčit o skrytém a zjevujícím se Bohu uprostřed pochybností a temnoty. Právě proto by měl zůstat součástí naší modlitby.“ (Petr Chalupa, „Postihni je svou bouří! (Ž 83)“, in: Martin Prudký a kol., Obtížné oddíly biblické poezie a moudrosti, Praha 2020, str. 82.) – Poslední odstavce výkladu v ukázce ukazují, že i nesnadné pasáže jsou integrální součástí celku a jako takové otevírají dveře k překvapivě osobnímu, naléhavému apelu: Nenávidíš nepřátele? Budiž, ale potom usilovně zkoumej sám sebe, aby ti nenávist nepřerostla přes hlavu. Poznej sám sebe – a když to nedovedeš, obrať se k Bohu; svěř se v modlitbě tomu, který tě zná lépe, než ty sám. – O Bohu jako o tom, kdo člověka vede cestou osobního zpytování, zpívá výše zmíněný Tomášik (nutno však dodat, že právě on ve svém přebásnění Žalmu 139 pasáž o nenávisti k nepřátelům vynechává).
Jan A. Dus