Není divu. Jen pomyslete, co to je za sestavu: Palestinec, Rus a Filipínec. Ukázali se na faře v Glasgow, když děti odrostly a trousily se z fary do života. Nabídli jsme místo studentům univerzity a po letech sbírám vzpomínky z počátku devadesátých let minulého století. Nejprve to byl Palestinec Mehmet. Z možnosti studovat protetiku byl dokonale vyvedený z míry. „Měl bych být první, kdo u nás bude umět aplikovat protézy.“ A dodává: „Když Izraelec přijde o nohu, bude chodit. My Palestinci nemáme šanci.“ Zavzpomínal také na svůj přílet do Skotska: „Strašně mě rozbolely uši. Říkal jsem si, že asi umírám“ … Tak je to se zranitelností zranitelných. Naši synové Mehmetovi radili, kam by v Glasgow neměl chodit. Ten za chvíli poznamenal: „V Glasgow se nebojím. Bojím se doma.“ Mehmet pocházel z vesničky u Hebronu. „Nesměli jsme na noc zamykat. Občas nečekaně přicházeli izraelští vojáci. Zpravidla prokopli dveře. Do zamčených dveří by hned stříleli.“ Již před třiceti lety byli Palestinci bráni jako potenciální teroristé… Mehmet jednou přemýšlel, zdali jet domů na svatbu svého bratrance: „Když se tam vydám, kdo mi zaručí, že dostanu od izraelských úřadů povolení k návratu? A bylo by po studiu.“ Nakonec přeci odletěl a zdařile se navrátil. Nezadržitelně však mluvil strašně nahlas. Sám se zarazil a provinile se omlouval: „Promiňte, úplně jsem zapomněl, že už nemusím křičet… U nás se všechno řeší hlasitě“… Po létech na něho vzpomínáme, zdali doma postižené staví na nohy…
Druhým studentem byl Rus, Jurij Pinjagin. Byl vedoucím katedry anglistiky na univerzitě v Permu. Přijel vybrat a sepsat reálie Velké Británie. Nejprve se ptal: „Poraďte, jak bych to měl udělat.“ „Začali bychom knihovnami….“ Naslouchal a rozjel se na univerzitu. Po návratu řekl jen: „Ale studenti si už všechny současné knihy vypůjčili.“ – „Tak si knihy zamluvte.“ „To asi není potřeba. Půjčil jsem si jazykové učebnice a další materiály z padesátých a šedesátých let. To stačí.“ Dál už s námi mluvil jen o svých zážitcích a úspěších: „Vedu katedru, na které jsou samé ženy. Ve svém postavení mám určité výsady. Například mám soukromé auto, žiguli. Je to neobvyklé, a tak se auta hodně kradou. Musím mít opancéřovanou garáž a navštěvovat mohu jen jednoho kolegu na druhé straně Permu, který má ve své garáži pro mě místo. Ono s Rusy je to takové: potřebujeme pevnou pěst. Jinak to zkrátka s námi nejde.“ S automobilismem je to vůbec všelijaké. Město je dvoumilionové a protéká jím široká řeka Kama. „Auta musejí jezdit na jeden nebo druhý konec města, kde jsou mosty. Když řeka zamrzne, vidíme je na ledě. Zjara to končí, když se pod náklaďáky led prolomí.“
Třetím studentem byl protestantský farář z Filipín, Samuel Torres. Jako kazatel působil v Manile. Samuel se rád nechal zpovídat. „Kam, Samueli, chodíte s rodinou do přírody?“ „To u nás nejde jako u vás. Můžeš jet třeba dvě hodiny a pořád budeš ve městě.“ „To vůbec nemůžete vyrazit na výlet?“ „Ale jo, jdeme do obchoďáku, kde je palma a lavičky. A tam si dáváme piknik.“ „A co tě sem, Samueli, přitáhlo?“ „Zkoumám otázku ekonomického zotročování. Je to hrozný problém nejen na Filipínách. V dopise Filemonovi v Novém Zákoně se apoštol Pavel problému otroctví věnuje. Chtěl bych porozumět Pavlově argumentaci. Přesto, že zotročování nabylo jiných forem, nežli tomu bylo před dvěma tisíci lety, otroctví stále trvá.“ Samuel u nás pobýval, dokud se neuvolnilo místo ve studentské koleji. K nám potom chodíval na návštěvy. Vzpomínám na první společné posezení ve farském obývacím pokoji. Samuel poznamenal: „Sem by se vešel náš celý domek v Manile. Ale má to svou velkou výhodu. Manželka se mi doma nikdy neztratí. Jakmile se rozhlédnu, hned ji vidím.“ Studentský život se mu ukázal těžko snesitelný. „Bydlíme na koleji vždy po čtyřech, každý v pěkném pokojíku se společnou kuchyňkou a příslušenstvím. Jenomže moji tři sousedé jsou mladí a urostlí Němci. Péče o kuchyni a společné prostory je vůbec nezajímá. Navíc jsou hluční, bouchají dveřmi a v noci si přivádějí dámské návštěvy. Nic si tam nepřečtu a často se ani nevyspím. Studovat můžu jen v knihovně. Vůbec je nezajímám, jako bych tam ani nebyl…“
červen 2025