Na květnové redakční radě jsme se bavili o podobnostech dnešní a středověké doby v období vlády císaře Karla IV. a jeho syna Václava IV. Šéfredaktor Petr Turecký se tehdy obrátil na Dušana Coufala a ten důkladně vysvětlil období vzniku schizmatu (1378), nastartování rozštěpení středověké církve na dva nesmiřitelné tábory. Církev měla najednou dva papeže, dvě duchovně-politická centra. O důsledcích této krize se Dušan nabídl pohovořit v lednu či únoru příštího roku. Do té doby můžeme vést přípravné debaty, o jakých tématech se budeme bavit.
Středověk měl problém s menšinami. V Čechách konkrétně s německy mluvícími valdenskými, žijícími v jižních a východních Čechách. Dle Františka Šmahela bylo v letech 1335–1355 inkvizičně stíháno asi 4 400 lidí a z toho bylo přes 200 upáleno (viz inkviziční protokoly). Amedeo Molnár dokládá, že Oldřichovi z Hradce avignonský papež povolil roku 1340 křížovou výpravu proti vlastním poddaným, kteří byli obvinění z kacířství. Vyhledávání kacířů inkvizitory bylo velmi výhodné pro majitele panství i pro církev. Dvě třetiny majetku po popravených získával pán, jednu třetinu církev. Ve středověké církvi vládla inkviziční atmosféra. 1393 hořely dvě hranice s kacíři v Praze. Kněží i univerzitní mistři měli strach z nařčení z kacířství. Tehdejší církevní právo nařizovalo nesmlouvavý boj s jinak smýšlejícími lidmi. Vládlo zde nespravedlivé církevní právo, které nebylo zakotvené v biblickém pojetí spravedlnosti a práva. Totalitní režimy 20. a 21. století soudily a soudí podle právě platného práva – práva diktovaného vítězi. Jan Hus i Milada Horáková byli odsouzeni podle platného práva, které však bylo nespravedlivé. Než se budeme ptát, proč je možné rozlišovat mezi spravedlivým a nespravedlivým právem, podíváme se ještě na jedno děsivé selhání křesťanů.
Druhou menšinou byli židovští obyvatelé. IV. lateránský koncil (1215) vyhlásil nejen náboženská dogmata, ale též zákony pro židovské obyvatelstvo. Zákony byly po společenské i hospodářské stránce stejně diskriminující jako norimberské. Židé nesměli vlastnit zemědělskou půdu. Mohli žít jen ve vymezených částech města. Nesměli prodávat své výrobky křesťanům, atd. Pod trestem smrti se nesměla uzavírat smíšená manželství. Šlo tedy o vyhlášení méněcennosti židů, a rasismus. Karel IV. ve svém říšském městě podpořil svým dopisem pogrom na židovské obyvatelstvo, v němž bylo stanoveno, který majetek komu připadne, až budou židovští občané zlikvidováni. Císařův dopis se zachoval, není to propagandistická pomluva.
Od římského práva se velmi podstatně odlišuje právo anglosaské. Již za Alfréda Velikého bylo do právního systému inkorporováno mnoho biblických nařízení, včetně zlatého pravidla v negativně formulované formě: „Nedělej druhým, co nechceš, aby druzí dělali tobě.“ Historikové práva připomínají, že Alfréd v zákoníku uvažuje o způsobu trestání: bude-li mít soudce na paměti zlaté pravidlo, pak prý tresty nebudou „kruté a neobvyklé“. Což znamená, že má odpadnout mučení. Trest smrti zrušen nebyl, protože v biblickém kánonu se trest smrti vyskytuje. Nesmí se tedy vytrhávat jazyk nebo čtvrtit, což se odehrálo při popravě 27 českých pánů roku 1621. Rozdíl ve způsobu trestání je asi největší dělítko mezi insulárním a kontinentálním právním systémem. Jak v Zásadách ČCE podotýká Božena Komárková (která také ctí biblický přístup ke spravedlnosti), odsouzený člověk pro nás zůstává bližním. Tím neruší soud a potrestání, ale odmítá pomstu a krutost provedení trestu. Jan Hus odmítá trest smrti pro kacíře, pro jinak smýšlející věřící, kteří jsou inspirovaní evangeliem. Proto napsal traktát Knihy kacířů se mají číst. Neusiluje o naprosté zrušení trestu smrti. O to bude na basilejském koncilu usilovat Mikuláš Biskupec z Pelhřimova, protože jako důsledný biblista tvrdí, že Nový zákon nikomu nenařizuje trest smrti. Tresty jsou vysloveny, pomsta zakázána, trest smrti nenařízen. V americkém (anglosaském) právním systému princip, že trest smrti nesmí být „krutý a neobvyklý“, zapříčinil, že v žádném státě Unie nesmí být od roku 2005 potrestán smrtí nikdo z mladistvých (do 18 let), protože jsou mladiství, nehotoví lidé, a tudíž by to byl trest „krutý a neobvyklý“.
S Marsiliem z Padui se začalo uvažovat o kvalitě zákonů. Marsilio poukazuje na dobovost některých zákonů, které jsou proto neplatné. Jan Viklef přetvořil Marsiliovu teorii, a vyhlásil celou Bibli za zákon boží, který má větší váhu než církevní zákony. Jan Hus, inspirován Marsiliovým uvažováním (Defensor pacis) a Viklefovým důrazem na závažnost biblických zákonů, pokračoval v rozlišování mezi platným a neplatným zákonem tím, že přetvořil Viklefovu nauku pomocí nauky o zákonu Kristovu (O postačitelnosti Kristova zákona). Pro křesťana je tedy závazné učení Kristovo (zákon Kristův). Který biblický text, církevní učení a výnos koncilu se zákonem Kristovým nesouznívá, ten není pro věřícího závaznou autoritou. V tomto duchu pak jedná Mikuláš Biskupec z Pelhřimova se zástupci budoucího basilejského koncilu a vznikne tzv. Soudce chebský. Což pak husitským teologům dovolovalo kriticky debatovat o některých nařízeních dřívějších koncilů, zda jsou nebo nejsou pro současnost směrodatnou autoritou. Martin Luther King ve svém dopise z Birminghamského vězení cituje Aurelia Augustina, že nespravedlivý zákon přestává být zákonem. Tedy diskriminační a segregační zákony jsou nespravedlivé, a tudíž je není možné poslouchat. Je nutné se proti nim vzepřít nenásilným způsobem, což tvrdí i Zásady ČCE z roku 1968 (schválené 15. synodem 1965).