Přejděme však k nedávným zápasníkům z naší generace! I sloupové církve, naši největší a nejspravedlivější lidé byli obětí žárlivosti a závisti, když byli pronásledováni a zápasili až do smrti. Pohleďme na naše dobré apoštoly, na Petra, jenž se tolik potýkal s nespravedlností a žárlivostí, a proto podstoupil ne jednu či dvě, ale mnoho strastí, aby tak vydal svědectví a odebral se na zasloužené místo slávy. Pohleďme na Pavla, kolik žárlivosti a svárů se na něj nahrnulo, a hle, jakého vítězství, jaké odměny se mu dostalo za jeho vytrvalost – sedmkrát v poutech, ve vyhnanství, kamenován – a tak se stal hlasatelem na Východě i na Západě… (První list Klementův 5, volnější překlad)
Oni jsou Hebrejci? Já také! Jsou Izraelci? Já také! Jsou potomky Abrahamovými? Já také! Jsou služebníky Kristovými? Odpovím obzvlášť nerozumně: já tím víc! Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve. (2K 11,22–28)…
Pavel zůstal celé dva roky v najatém bytě a přijímal všechny, kdo za ním přišli, zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek. (Sk 28,30–31)
Mučednická smrt apoštolů Petra a Pavla v Římě, jež se tradičně připomíná 29. června, je pozdním konstruktem, jehož smyslem je prosazování římského primátu v církvi. Z Nového zákona sice víme o jejich všelijakých trampotách, nikoli však o jejich smrti (odhlédnuto od varovných náznaků, jež vyřkl Ježíš o Petrovi [Jn 21,18n] nebo Agabos o Pavlovi [Sk 21,10–14]). Naopak, Lukášova poslední zmínka o Petrovi ve Skutcích apoštolských je prozářena konstruktivní atmosférou jeruzalémské synody (Sk 15) a Pavla opouštíme v samotném závěru knihy Skutků nikoli na nějakém popravišti, nýbrž v pohodlí najatého bytu, uprostřed přátelských disputací s pozornými židovskými posluchači.
Legendy o popravách apoštolů v Římě se objevují teprve v apokryfních Skutcích Petrových, resp. Pavlových, jež vznikly snad v letech 180–200, tj. nějakých sto let po Lukášových Skutcích. Ani zde ovšem nejsou hlavními nepřáteli apoštolů samotné římské úřady. Na popraviště je přivedla spíše nenávist mocných mužů, jimž prý apoštolové odloudili jejich partnerky (podle apokryfních fantazií totiž apoštolové propagovali asexuální život).
Za pozornost stojí, že autoři zmíněných apokryfů mlčí o požáru Říma (v r. 64), přestože o něm mohli dávno vědět od pohanských historiků. Tacitus (cca r. 100) vypráví, jak šílený Nero nechal zapálit Řím a potom svalil vinu na křesťany; přitom s křesťany nijak zvlášť nesympatizuje, což mluví ve prospěch jeho verze. O pronásledování křesťanů za Nerona se zmiňuje také Suetonius (cca r. 120), ten je ovšem zdůvodňuje jen obecně (křesťany považuje za „lid oddaný nové, škodlivé pověře“, genus hominum superstitionis novae ac maleficae) a bez souvislosti s požárem. Ani jeden z obou pramenů neuvádí Petra či Pavla či jiného křesťana jmenovitě.
Jaké tedy zbývá vysvětlení pro mučednickou smrt obou apoštolů? Nejstarší literární památky nám neumožňují zakotvit ji v místě ani v čase, nenajdeme v nich jediného viníka (Nerona) ani jedinou související událost (požár Říma). Spíše se dá říci, že se apoštolové utrmáceli k smrti. Pořád se na ně valilo „ne jedno či dvě, ale mnoho trápení“, čelili menším i větším útokům, a to ani ne tak ze strany pohanů, jako spíše ze strany souvěrců – ať již bývalých (srv. výše ukázku z 2K či vyprávění o židovských úkladech proti Pavlovi ve Sk), nebo současných, „falešných bratří“. Všelijaké různice byly zřejmě hlavní příčinou Pavlových „starostí o všechny sbory“, jak o tom svědčí korintská korespondence (srv. 1K 1,10–17; 2K 11) nebo list z vězení („někteří kážou Krista ze závisti a řevnivosti“ Fp 1,15). Stejná slova užívá nějakých padesát let po Pavlovi i Klement (viz výše ukázka), jehož hlavní starostí také byla „svárlivost“, „žárlivost“ a „závist“ v korintském sboru (srv. Protestant 3/2025). Již tyto samotné pojmy svědčí o tom, že Klement viděl problém uvnitř, ne venku. Ve stejném smyslu je přece užívá i v předchozí kapitolce (1Clem 4) o různých antagonismech uvnitř rodiny, resp. Božího lidu ve SZ (Ábel × Kain, Jákob × Ezau, Josef × jeho bratři, Mojžíš × jeho hebrejský odpůrce [Ex 2,11–15], Mojžíš × Áron a Mirjam [Nu 12,1–15], Mojžíš × Dátan a Abíram [Nu 16]).
Teprve později byly nepohodlné zprávy o vnitřních rozbrojích retušovány a nahrazovány idylickým líčením církevní jednoty a harmonie a propagandou světovládných nároků římské církve založených na dezinterpretovaném odkazu apoštola Petra (srv. Sienkiewicz). Svědectví apoštolského otce Klementa – jakkoli i ono bylo dle dobových zvyklostí přibarveno přeháněním a oslavným tónem – se v této věci přiklání blíže k novozákonním svědkům a podává pravdivější obraz o pestré a rozmanité situaci rané církve.