Nepřizpůsobujte se některým lidem … nepřidávejte k jejich hříchům své vlastní a neříkejte, že jejich smlouva je také naše. Naše je, ale oni ji naprosto ztratili hned poté, co ji Mojžíš přijal (následuje parafráze příběhu o zlatém teleti zakončená rozbitím kamenných desek, Ex 32,19; chybí však zmínka o tom, že Hospodin potom lidu odpustil a přikázal Mojžíšovi vyrobit nové dvě desky Zákona, Ex 34!) … A tak se jejich smlouva rozbila, aby v našich srdcích byla zpečetěna smlouva milovaného Ježíše. (Barn 4,6–8)
Izraelcům patří synovství i sláva i smlouvy, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou otcové, z nich podle těla pochází Kristus. (Římanům 9,4–5)
V Sínajském rukopise ze 4. stol. se tzv. List Barnabášův nachází hned za knihou Zjevení, ve Vatikánském rukopise (11. stol.) je opatřen závěrečným přípiskem „List Barnabáše apoštola, průvodce svatého apoštola Pavla“. Avšak již staří církevní otcové o jeho pravosti pochybovali a sv. Jeroným (před r. 400) jej řadí mezi apokryfní. Proti autorství Pavlova průvodce hovoří nejen obecně přijímaná datace listu (po r. 130), ale především zásadní rozpor v pojetí židovství. Podle Pavla Boží smlouva s jeho lidem nesporně platí, ba on sám vyjadřuje svou spjatost s židovským národem neslýchaně expresivním způsobem („přál bych si být sám proklet a odloučen od Krista Ježíše kvůli svým bratrům, kvůli lidu, z něhož pocházím“, Ř 9,3). Je tedy nemyslitelné, aby Barnabáš známý z knihy Skutků nebo jiný Pavlův žák sepsal takovýto traktát plný protižidovských výpadů.
Smutné je na tom, že autor se v hebrejském Písmu dobře vyzná, cituje z něj často a obšírně (ve spise lze napočítat na stovku starozákonních citací či aluzí, jež zabírají celkem asi čtvrtinu textu), avšak překrucuje je ve snaze dokázat, že zaslíbení Židům vlastně nepatří jim, ale křesťanům; že Mojžíš, proroci či žalmisté nemluvili o Židech a Mesiáši, ale o křesťanech a Ježíši Kristu. Někdy prostě vynechá, co se mu nehodí do krámu (jako v naší ukázce, viz výše), ještě častěji se však uchyluje k přenesenému výkladu nebo divoké alegorizaci. Duchovní výklad, při kterém se často uplatňuje i zásada „výkladu Písma Písmem“, není ještě tak zvláštní – když autor například odmítá obřízku v doslovném smyslu a místo ní vyžaduje obřezané uši, tj. poslušné naslouchání Božímu slovu, odvolává se celkem logicky na Jeremjáše či Deuteronomium („obřežte svá srdce“, Jr 4,4; Dt 10,16). V alegorizaci však zachází opravdu příliš daleko – například známý příběh o Mojžíšovi, který v bitvě s Amálekem povzbuzoval Izraelce tím, že držel vztyčenou hůl, upravuje tak, že Mojžíš měl rozpřažené ruce (o holi není řeč) „jako obraz kříže a utrpení toho, který (na něm) bude trpět“ (Barn 12,2–3).
Všelijaké obrazy a fantastické asociace nejsou samy o sobě ničím špatným, záleží však na tom, jakou zvěst chtějí ilustrovat. Sečtělý Barnabáš přemalovává biblické obrazy tak, aby z dějin Božího lidu zmizel Izrael, zatímco Ježíš z Nazareta vysílá své učedníky přednostně „ke ztraceným ovcím lidu izraelského“ (Mt 10,7; srv. Jr 50,6) a autor Zjevení se nechává inspirovat prorockou vizí o národech, jež spěchají ze všech světových stran na Sijón – do nového Jeruzaléma – dvanácti branami, jež nesou jména dvanácti pokolení Izraele (Zj 21,12.24–26; srv. Iz 60).