Obsáhlé dílo Martina Gromana Kriegel, voják a lékař komunismu (576 str., vyd. Paseka 2023) vytahuje ze závalu minulosti jednu fascinující postavu českých dějin 20. století. V obecném povědomí přetrvává jako jediný z československých politiků, unesených v srpnu 1968 sovětskými vojáky do Moskvy, který odmítl podepsat kapitulantskou smlouvu nadiktovanou únosci a legalizující okupaci země.
Poněkud upozaděn bývá fakt, že Kriegel byl větší část svého života hluboce přesvědčený a angažovaný komunista (do KSČ vstoupil v roce 1931, vyloučen byl v roce 1969). Krieglovu oddanost komunistickému hnutí jeho obdivovatelé často upozaďují, neboť se k obrazu národního hrdiny jaksi nehodí. Ovšem teprve když se vynese na světlo vše, co kdy bylo o Krieglovi zaznamenáno a co zaznamenal on sám (a zdá se, že co nevyštrachal Groman, sotva někdo ještě nalezne), dokážeme pak nejen sestavit věrohodné a poutavé curriculum vitae tohoto výjimečného muže, ale i nasvítit všelijaké opomíjené zákruty a nikam vedoucí cesty, jimiž se ubíraly dějiny střední Evropy dvacátého století.
Autor říká o svém díle, že „nemá Kriegla pochopit, vyložit, obhájit, pohanět, někam stavět nebo odněkud snímat. Má jej poznat.“ V případě osobnosti tak politicky aktivní, jako byl Kriegel, se ovšem odsudkům či chvále vyhnout nelze. Autorovi se však podařilo své osobní sympatie či antipatie skrýt mezi řádky a ponechat posouzení Krieglových činů a postojů na čtenáři.
Osobně mne nejvíce zaujalo disidentské vlákno Kriegelova životního příběhu. Komunistická strana byla pro Kriegla co pro jiné církev, o jejíchž dogmatech se ani nemusí moc přemýšlet, stačí věřit, že církev dobře věří. Když v roce 1936 odjel do španělské občanské války jako frontový lékař, vyznal, že tam nešel hledat pravdu, protože tu už nalezl. Nějakým marxistickým teoretikem on nikdy nebyl, vyhovovalo mu Marxovo pohrdnutí filosofy, kteří svět jen vykládají, zatímco jde o to, svět měnit. Kriegel měnil.
Nebyl ovšem suchý pragmatik. Sám o sobě pověděl: „Sebevědomí prýštící z představ, tě na svých křídlech s pohrdavým úsměvem přenášelo nad záští obránců onoho starého k smrti odsouzeného světa, letíš nad nimi, proti nim vstříc něčemu krásnému.“ Snivec Kriegel se vznášel na křídlech touhy po lepším krásném světě, chtěl napravovat, léčit a zachraňovat, proto se stal lékařem a své povolání miloval. Zároveň – aniž v tom spatřoval jakýkoli rozpor – zůstal jako komunista věren dogmatu, že nápravy světa lze dosáhnout „jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu“ (závěr Komunistického manifestu).
Kriegel byl vskutku vojákem komunismu, a to velmi zdatným. Paradoxní je, že za války bojoval v Barmě proti Japoncům jako vojenský lékař pod americkým velením, které si jeho práci a nasazení nemohlo vynachválit, a do Prahy se vrátil po válce v americké uniformě. Zřejmě už tím se pro mnohé své soudruhy stal doživotně podezřelým. Bojových zkušeností a organizačních schopností pak využil v Československu ve funkci zástupce náčelníka ilegálně ozbrojených tzv. Lidových milicí, bez jejichž demonstrace síly by komunistický puč v únoru 1948 sotva proběhl tak hladce a rychle.
Krieglovi nemohlo uniknout, že praktiky režimu, který pomáhal zakládat, nějak ujíždějí od vize, pro kterou se tolik angažoval. Nechybělo mnoho, a sám skončil jako Rudolf Slánský a mnozí jiní. Vyhazov z funkce náměstka ministra zdravotnictví do ordinace obyčejného závodního lékaře byl vlastně aktem milosti, kterou možná zařídil Krieglův blízký soudruh Antonín Novotný. Ten mu později také umožnil misi na Kubě, kde po tři roky v pozici poradce pomáhal organizovat zdravotnický systém, který se povedl. Sám Castro ale Kriegla nijak neokouzlil, naopak on i Che Guevara mu byli protivní svým fanfarónstvím, prostě Kriegel měl čím dál tím samostatnější názory na spoustu věcí a autorita jiných výrazných osobností na něj dojem nedělala. Jak se šedesátá léta sunula k osmičce, Kriegel postupoval po stranickém žebříčku do důležitých, až vrcholných funkcí. V roce 1968 však nepatřil mezi liberály, například neschvaloval obnovu sociální demokracie či založení organizací KAN a K 231.
Srpnový únos do Moskvy proces jeho disidentství urychlil a zradikalizoval. Zvláště za Brežněvovy éry se komunistické strany označovaly jako „bratrské“, poskytovaly si „bratrskou pomoc“ a jejich pohlaváři se vítali a loučili dlouhým vřelým objetím. Unesení (mj. Dubček) a později ze své vůle se do Moskvy dostavivší českoslovenští politikové (mj. Svoboda) vyjednávali se sovětskými politiky v roli submisivního mladšího sourozence, jenž se snaží uchlácholit dominantního bratra, kterého nechtěně rozhněval. Kriegel z této role vystoupil. Odmítl podepsat tzv. „moskevský protokol“, jimž se mj. legitimuje vojenské obsazení Československa, protože k tomu nebyl nikým náležitě zplnomocněn. Zachoval se jako politik odpovědný nikoli komunistické papalášské rodině, ale jako státník odpovědný občanům své země.
Byl ocejchován jako kacíř a ze strany, které věnoval 38 let svého života, vyobcován. Pro co? Řekl bych, že pro věrnost ideálům svého mládí. Nesoulad mezi nimi a reálnou komunistickou politikou ho dovedl k poznání, že „komunismus, hnutí, jež vedle racionality bylo neseno mravní kostrou, si samo mnohé ze svých morálních kostí polámalo svou bezohledností, brutalitou, neúctou k lidským právům.“
Tzv. „socialistickou demokracii“, kterou se normalizační režim po roce 69 oháněl, ohodnotil jako „oligarchickou diktaturu, opřenou o mohutný a drahý represivní aparát“. Ostatně jsou to slova aktuálně varovná, neboť nejen demokracie s přívlastkem, ale demokracie vůbec, se může poznenáhlu nebo i jedním rázem, pouhými jedněmi volbami, proměnit v „neliberální demokracii“, na kterou si obyvatelstvo nakonec zvykne.
„Nevěřím v Boha, jsem však Židem ve smyslu příslušnosti k tomu, co se nazývá židovským národem či lépe židovstvím, k jeho dějinám, k jeho přínosu pro bohatství lidského myšlení, k jeho humanismu a k historii jeho utrpení“. Příznačné je, že toto vyznání nedlouho před svou smrtí v roce 1979 napsal v němčině. Narozen roku 1908 v haličském městě Stanislavovu, jež územně patřilo k rakousko-uherské monarchii, komunikoval ve škole i v rodině německy. Když se po maturitě odebral do Prahy, byl úředně Polák. Formativním zážitkem pro něj bylo, že při přijímacím pohovoru s uchazečem přijetí na vysokou školu „nabídli mi židli, řekli posaďte se, co si přejete. Já jsem tu byl normální rovnocenný člověk s ostatními.“ Na rozdíl od Polska a Maďarska nebyl v ČSR vůči židovským studentům uplatňován numerus clausus, v Praze byla docela jiná atmosféra než v antisemitismem nasáklé polské Haliči. Asi i proto Kriegel hodnotil předválečné Československo jako ostrov demokracie uvnitř Evropy.
Když v roce 1926 začal v Praze studovat, neuměl slovo česky. Naučil se, a to dokonale, ač nemusel vůbec, neboť studoval medicínu na německé lékařské fakultě. František Kriegel se poněkud zpronevěřil komunistickému dogmatu, že proletář nemá vlast, vlastí se mu stalo Československo, i když občanství, o které usiloval, mu bylo uděleno až v roce 1946.
Kolaboranty s okupační mocností v r. 1968 označil ve svých poznámkách jako „zrádce národa“ a byl přesvědčen, že tribunál našeho národa tvrdě odsoudí každého zrádce rodné země. Kriegel si tedy Československo jako rodnou zemi přivlastnil a český národ adoptoval. V letadle z Moskvy do Prahy, kam nakonec vzpurného Kriegla také přisadili, zjistil s velkým smutkem, že byl jediný, kdo smlouvu s okupanty, jež byla psána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů, nepodepsal. Po návratu do vlasti však s velikou radostí zjistil, že okupace vojsky Varšavské smlouvy vyvolala v zemi mohutný spontánní a velmi kreativní lidový odpor. Do svých soukromých poznámek si napsal: „národ se vzepjal k výkonu důstojnému jeho tisíciletých dějin, důstojnému jeho génia, důstojnému nejlepších duchů jeho dějin. Nelze než složit mu hold“. František Kriegel nepřestal být Židem a stal se Čechem.
Po roce 1968 sice Kriegel zůstal v přátelských vztazích s představiteli tzv. eurokomunistických stran (někteří ho znali ze španělské války a byl pro ně legendou), které sovětskou imperiální politiku odsoudily, přijímal jejich gratulace k narozeninám a sám jim psal pozdravy k jejich sjezdům. Nelze se ale ubránit dojmu, že to od lékaře komunismu byla už jen jakási paliativní péče. Bylo i jemu jasné, že nosná kostra už se rozpadla a z komunistického hnutí už žádný plamen revoluce nevzejde. Důchodce Kriegel se zastával československých pronásledovaných nonkonformistů, např. přišel na chodbu budovy soudu, kde soudili Plastiky, a velmi tím všechny povzbudil (osobně dosvědčuji), ale to vše byly jen projevy osobní mravní integrity a věrnosti dávným ideálům. Ani od Charty 77, kterou podepsal a občasných scházením s některými chartisty podporoval, neočekával žádný velký efekt. V té době ještě sporadicky hájil myšlenku, že spojení socialismu a demokracie bylo možné a zůstává i šancí pro budoucnost, ale nikdy nehájil sebe, jak on to dobře myslel a druzí to zkazili. Z Kriegla nevyzařovala pohoda moudrého starce spokojeného se svým životem. Estébák, který měl Kriegla na dohled, o něm napsal, že je to „starý, vzteklý dědek“. Něco tím vystihl, však ke konci života si Kriegel zapsal větu Benjamina Disraeliho, kterou si sám do češtiny přeložil: „Mám nějakou tu zkušenost s činorodým životem, je to život zmařených nadějí a proplýtvané energie“.
U hořkosladkého prožívání velkolepé tragiky svého života ale Kriegel nezůstal. Bylo více bývalých „vojáků komunismu“, kteří činili pokání, ale většinou zůstali u kajícnického stylu „byli jsme mladí a blbí, mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky“. Anna Magdalena Schwarzová, řádová sestra karmelitánka, která v roce 1954 byla odsouzena za údajnou velezradu k 11 letům odnětí svobody, vydala o „starém vzteklém dědkovi“ toto svědectví: „František přede mnou klečel na kolenou a omlouval se. To byla metanoia. Já si nemůžu pomoct, ale já takové chování neumím odmítnout a tu lítost neuznat. Nemůžu se tvářit jako že nic, když někdo něčeho velice lituje. Kriegel bydlel na Vinohradech kousek od nás a ošetřoval moji maminku, ale jak ji ošetřoval: zavolala jsem mu třeba ve tři hodiny ráno, že maminka má srdeční záchvat, a on u nás za chvíli zvonil, pyžamo pod kabátem. Tak co bych byla za člověka, kdybych se na něj dívala spatra.“
Čteme v Bibli, že „bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (Lk 15,7)
Mnohé z činů a činností, které František Kriegel vykonal a vykonával, dovolují označit ho stručně a výstižně jako člověka spravedlivého. Těžko odhadnout, zda takových bylo mezi československými a českými politiky 20. století méně či více než 99, ale vždycky byli vzácní. František Kriegel je o to vzácnější, že potřeboval pokání a věděl to. Radostí nadzemskou se z něj dokáží radovat jen v nebi, my si ho alespoň važme a chovejme ve vděčné paměti.
Kriegel, voják a lékař komunismu. 576 str., Paseka Praha – Litomyšl 2023.