„…pracovníci Červeného půlměsíce a WHO evakuovali 31 předčasně narozených dětí z nemocnice Al Šífa v Gaze…,“ čtu ve zprávách – a já mám jako každý rok napsat pozvání k Adventu … Jak, prosím vás? Není nic křehčího, bezmocnějšího a zranitelnějšího než takové děťátko – snad jen jeho maminka … a táta, pokud tam nějaký je … Najednou mám před očima obraz všeho lidského: slaboučké miminko, které se vejde do dvou dlaní a ještě mu do nich musíte dát peřinku – a náš svět, na který právě přišlo. Nemocnice bez vody a proudu v inkubátoru, válka, evakuace. Neodsuzuji ten svět. Jako to miminko čekám, co se stane. Vždyť bych odsoudil i ty, kdo to křehké stvoření přeopatrně berou do rukou, balí do něčeho teplého, tisknou k sobě a odnášejí někam do relativního bezpečí. Odsoudil bych tak i ty, kteří náš celý svět možná právě zachraňují …
Možná jste na tom letos podobně – mám věci v hlavě hodně vzhůru nohama a nevím, jestli ještě něčemu rozumím. Tisíce let byli mí židovští bratři bezprávnými obětmi pogromů. 7. října zase, bez jakýchkoli pochyb. Vystřízlivěl jsem ze sna. Myslel jsem, že tohle už nikdy nezažiju. Je mi jasné, Izrael musí jít do Gazy a do jejího podzemí. Kdo z nás v Evropě by snesl, aby soused stavěl raketová hnízda třeba pod školkami a denně ostřeloval naše města a zem? Nikdo. Možná … to je absurdní … možná ti vojáci osvobodí i samotné Gazany od pánů, jaké máme jenom v nejhorších snech… Ale: dívat se na rozvaliny měst, domů a nemocnic, pod nimiž ti pánové mají vojenskou infrastrukturu … rozvaliny bytů těch, kdo to nezavinili … copak je možné, abychom se hluboce neotřásli? Vždyť to vypadá jako Drážďany, jako Groznyj, jako Jeruzalém v roce 70. Není to možné. Jen je všechno nějak jinak, naopak, pozpátku … Vidíme náš svět.
Nečeká tenhle beznadějný svět už jen na příchod Mesiáše? Neztrácíme už i poslední naději, že to ještě nějak sami zvládneme? Nejsme už vydaní jen na pomoc shora? No … nejsme vlastně v podobně beznadějné situaci, jako když se narodil malinkatý Ježíšek – jak čteme na začátku dvou evangelií? Narodil se snad jako nemanželský … těhotná budoucí maminka putuje z Nazareta – může být snad větší díra? – pěšky skoro 200 km, neustálé ozbrojené kontroly té cizí okupační armády, putuje k jakémusi sčítání do Betléma, ale nikdo ji tam nechce – je snad Gazanka?! – zavírají dveře, vyhání ji – až skončí v chlívku u dobytka a ona porodí potmě na zemi na hromádce snad čisté slámy mezi kravinci? Kdo vítá … Spasitele? Nejnižší sociální vrstva – ušmudlaní pastýři. Jinak nikdo. A vzápětí kvůli tomu malému přichází pogrom, bestiální gerila vtrhne do Betléma a okolí … děsivý pogrom. Vždyť je zaměřený jenom na děti, kloučky … a maminka s tátou a chlapečkem … evakuují se? Ne, prachsprostě v noci prchají do Egypta – přes přechod Rafah? – nejspíš, jen nevím, jak se tehdy jmenoval … Ani v Egyptě je nikdo nechce … Nebo jsem to napsal jinak, než je to v evangeliu? Ta bída situace narození Spasitele je skoro bezedná. Hůř si to lze představit, jen kdyby malinký hned osiřel nebo kdyby ho maminka pohodila a utekla. Neříkám to všechno proto, že by mě to těšilo říkat. Ale proto, že svět evangelií a Bible je úplně stejný jako náš. Splývají. Až se plete, čí je gerila, kdo má armádu, kdo utíká … To silné, to úchvatné se děje při tom. Maminka Ježíška neopouští a dala by za něj život. Už ani Josef neopouští a chrání je oba za cenu svého života. Na útěku do tmy, do nezajištěnosti se ze tří křehkých pramínků splétá nový příběh a nikdo by nevěřil, že je to příběh o našem spasení. Že v takové ubohosti vstupuje, sestupuje – přichází (ad-venit) Milosrdenství do našeho světa. V Mariině srdci. V Josefově srdci. V celém Ježíškovi. Říkám to proto, že když je náš svět tak hrozný jako ten v Betlémě v tom zlém, je v něm zcela jistě i to nebeské. Na nás je to hledat! V našem dost pochmurném světě je neuvěřitelný, živý poklad. To je zpráva, kterou mě moc těší říkat! Spasitel přichází přesně dnes. Stále přichází! Možná jiný, než čekáme. Jen nevím, jestli u Betléma nebo v Gaze. Třeba je nedonošený … A třeba je holčička. Co já vím?! To nikdo, nikdo z nás nemůže vědět.
Vím. Vlastně jen ti ubozí tehdy i dnes ví, CO … a PROČ volají a křičí k Bohu. Oni ví, jak moc, jak hluboce potřebují Spasitele. A vím, jak těžce to jednoznačné volání jde nám, kterým se daří tak dobře. Nám bohatým. Ale JE i naše cesta, způsob. JE propojení s nebem. Je v soucitu. A v empatii. Požehnané vcítění do ubohosti a Božího milosrdenství, přátelé. Požehnaný Advent.
A hádanka v nadpisu? Jen jak je všechno zpřeházené, je to pozpátku.