Knížka Petra Macka Obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice je útlá, ale hutná, obsahuje spoustu informací o pacifismu, jeho dějinných kořenech a jeho recepci několika významnými protestantskými teology 20. století. Těší mne, ale nepřekvapuje, že tam, kde autor mluví sám za sebe, s ním souzním. Recenzi díla přenechám jiným, zde se chci svěřit s několika postřehy, které mne při četbě Mackovy inspirativní knížky napadly.
Šálom – eiréné – pax – pokoj
Je výhodou nás Čechů – křesťanů obzvláště –, že v biblických a liturgických textech nemusíme užívat slova mír. Andělé na nebi zvěstují lidem na zemi pokoj (v řeckém originále eiréné). Slovem pokoj překládáme i hebrejské slovo šálom, jež se hojně (237 ×) vyskytuje na stránkách Starého zákona. Jak řeckou eiréné, tak i hebrejský šálom pak překládá latinská Vulgáta slovem pax.
Překlady ale jsou vždycky ošidné, některá slova převodem do jiného jazyka něco z původního významu ztrácejí a naopak oslovují nás něčím, co tam uživatelé původního jazyka neslyšeli.
Šálom, to je prožívaný stav bezpečí a důvěry, kdy nikdo s nikým nebojuje a na boj se nechystá. Tento stav těla i duše bez úzkosti a strachu je dar od Hospodina, obnáší radost v srdci, podobnou radosti ze žní a vinobraní, ale větší. V této blaženosti žalmista usíná a dobře se mu spí: „I způsobíš mi radost v srdci mém, větší než oni mívají, když obilí a víno jejich se obrodí. V pokoji ulehnu a spáti budu. Neboť ty, Hospodine, způsobíš mi bydlení bezpečné.“ (Žalm 4,9) Šalom není jenom „neválka“, přerušený či ukončený boj. Na mnoha místech SZ by se docela hodil překlad „pohoda“ či „spokojenost“, soukromě bych užil i slova „havaj“.
Řecká eiréné také přináší blaho, ale přece jen je v mytologii zatížena svým původem. Je dcerou Dia a Thémis, bohyně spravedlnosti. Eiréné vládne tam, kde se dodržují pravidla, kde se spravedlivě soudí, ovšemže též za použití meče, který matka Thémis třímá. Příznačné je, že v Janově evangeliu se vyskytuje toto slovo jen jednou, to když Ježíš zanechává učedníkům eiréné – pokoj, ale považuje za nutné upřesnit, že to není pokoj, jaký dává svět (Jan 14.27). Slovo eiréné tedy plně nevystihuje to, co dává Ježíš.
A slovo pax, do něhož by se měl vejít šálom i eiréné, je také zatíženo svou historií. V římské mytologii je Pax zobrazována s olivovými větvemi, rohem hojnosti a žezlem. Ne náhodou byla uznána jako bohyně za vlády císaře Augusta. Prosadila se na počátku éry, kterou historikové později nazvali pax romana. Tento „římský mír“ je vláda velmoci, která nemá soupeře, a když si někdo myslí, že by soupeřem mohl být on, římské legie ho vyvedou z omylu a římské silnice pak lemují kříže s lidskými těly.
Je zajímavé a pro nás budiž návodné, že kraličtí překladatelé jen dvakrát v celé Bibli užili slova mír, a to v epištolách (2 Kor 5,19 a Ef 2,14) v souvislosti se smířením s Bohem v Kristu.
My Češi totiž máme pokoj. Souvisí to slovo se slovesem kojit: kojit se nadějí i kojit nemluvňátko. Později se objevilo i v názvu místnosti, pokojíku, kde by člověk mohl spokojeně spočinout, kde je útulno a klid.
A jak je to s mírem?
V Rusku toto slovo původně znamenalo shromáždění dospělých obyvatel vesnice, když bylo třeba urovnat nějakou rozepři, např. rozdělit spravedlivě půdu. Mir zde představoval celou obec, společenství všech lidí, posléze světa. Ves-mir, veškerý svět.
Čeština nám umožňuje, abychom slova mír používali v čistě profánních souvislostech a nezatěžovali ho obsahy, které jsou spojeny s dějinami spásy. Sakralizace slovu mír škodí, profanace mu prospívá.
Za komunistů nabylo slovo mír významu až soteriologického: miru mir, svět ať už je brzy spasen skrze náš mír. Ostatně jistota, že po našem míru touží všichni a my jim ho obětavě dopřejeme, je patrná i ve zdůvodňování „speciální vojenské operace“ na Ukrajině Vladimírem Putinem: my neválčíme, my denacifikujeme a demilitarizujeme.
„Mír, mír, mír jako hajzlpapír“ – tuto říkanku Egona Bondyho zpívali onoho času Plastici a vystihli tím, že slovo mír, za komunistů všudypřítomné (např. JZD, v němž pracovala moje tchyně, se jmenovalo „Mír“), bylo zbaveno jakéhokoli obsahu a stalo se použitelným ke všemu, například k nazývání války mírem a naopak.
Proti válce mír,
proti štvaní klid
a proti všem, co vraždí,
k boji nastoupit.
Vojáci mějte odvahu!
Je síla v našich zbraních…
Tuto písničku umím, neboť co se ve třetí třídě základní školy naučíš, to jen tak nezapomeneš. Podobných písniček bylo mnoho a učily nás zvyknout si, že touha po míru a výzva k boji jdou ruku v ruce. Na jeden plakát se vejdou mírová holubice, vojenská uniforma a samopal.
Že jsme národ muzikantů
zahrajeme zvesela,
každému z těch kalkulantů,
co sázejí na děla.
Zahrajem jim od podlahy
bez houslí u našich vrat,
|: automaty bez námahy naučí je tancovat :|
Ani múzy nemlčely v této směsici boje a míru. Autorem tohoto textu není nikdo menší než básník František Halas.
Vyprázdnění slova mír ve 20. století ale nezačalo až s komunisty. Cituji: „Každá válka zlikviduje nejdříve ty nejlepší. Žádná válka nepřinese Evropě lék na její neduhy, jenom je prohloubí. Co bych si já mohl přát víc než klid a mír? Když někdo namítne, že to jsou jen řeči vedoucích politiků, odpovím takto: kéž by tomu tak bylo, aby si vrcholní politici a vlády opravdu přáli mír, neboť národy, ty válku nechtěly nikdy!“ (Z projevu Adolfa Hitlera v Říšském sněmu 21. 5. 1935)
Kdo působí pokoj
Božena Komárková, odsouzená nacisty na 15 let káznice za účast v odbojové organizaci „Obrana národa“, po osvobození v r. 1946 napsala: „My jsme si přáli tuto válku, neboť už před ní jsme poznali něco ještě horšího, než je válka.“ To horší rozeznala B. Komárková v protižidovských Norimberských zákonech z roku 1935.
Ježíš blahoslaví činitele pokoje (Mt 5,9). Řecký text tam má slovo eirénopoioi, což kraličtí překládají jako „pokojní“. Ekumenický překlad v tomto případě překládá trefněji: „…kdo působí pokoj“, tedy pacifisté. Pacifismus je žádoucí a blahoslavený.
Zaklíná-li se někdo slovem mír a druhý dozná, že si válku přeje, nic to nevypovídá o tom, kdo je blahoslavený činitel pokoje a kdo ne. Teprve po ovoci poznáte je. V krajním případě zůstává pacifistou i ten, kdo se pro lásku k tyranizovaným rozhodne násilně svrhnout tyrana. Souzním s Mackem, když jako pacifistu hodnotí D. Bonhoeffera, který se rozhodl přidat ke strůjcům atentátu na Hitlera.
S ohledem na kontext slov šálom a eiréné v celé Bibli vůbec zdá se nesprávné zužovat význam slova „pacifisté“ na ty, kdo chtějí zabránit válkám, odstranit či alespoň omezit používání násilí mezi lidmi. Lze říci, že matka, která kojí, upokojuje své dítě, tvoří pokoj, je pacifistka. A podobně jsou pacifisté všichni, kdo vytvářejí mezi lidmi ovzduší bezpečí a důvěry a pomáhají člověku v nouzi.
Dojalo mne svědectví jedné paní, kterou nedávno na severní Moravě strhl proud rozběsněné řeky, ale záchranář se za ní vrhl a zachránil ji i jejího manžela. Cituji, co řekla, když na suchu mohli zachránce obejmout: „Bylo to úžasné. Zalila mě láska, radost a pokoj, že tu jsou lidé, kteří dělají takovou práci.“ Tento záchranář, ač příslušník Armády ČR, prokázal, že je pacifista.
Pacifisté ve stínu
Pacifisty jsou nepochybně organizátoři nenásilného odporu proti segregaci a nespravedlnosti vůbec, jako byli M. Gándhí a M. L. King. Založili a organizovali hnutí, která uspěla. Ovšem oslava úspěšných pacifistů odsouvá mimo naši pozornost ty pacifisty, kteří žádného úspěchu nedosáhli, žádné hnutí neodstartovali a lidé kolem nich se jich spíše stranili než by je následovali. Myslím na odpěrače vojenské služby. Jedním z nich je i Aleš Březina, jenž napsal k Mackově knížce hodně osobní a procítěný doslov.
V jedné věci s ním ale nesouhlasím: nevidím žádnou souvislost mezi pacifismem a úsilím o získání modré knížky, tj. dokladu o osvobození od vojenské povinnosti. My, kterým se modrou získat podařilo, v mém případě na domnělé žaludeční vředy, jsme žádný pacifistický čin nevykonali. Modrá knížka byla jen obezlička, jak se vyhnout ztrátě dvou krásných roků života. Je velký rozdíl mezi nechutí k vojenské službě a vysloveným odmítnutím povinné vojenské služby se všemi z toho plynoucími následky.
Byl jsem nějaký čas členem komise, která řešila odvolání občanů usilujících o přiznání statutu účastníků protikomunistického odboje a odporu, jimž ale Ministerstvo obrany nevyhovělo. Mezi nimi byli svědkové Jehovovi, odsouzení komunistickými soudci k dlouhým letům vězení za odmítnutí vojenské služby. Dlouho jsme ty případy řešili, v debatě byl zmíněn i Aleš Březina, ale jako úplně jiný případ: on veřejně zdůvodnil odmítnutí tím, že nechce sloužit v armádě, která je součástí agresivního vojenského paktu, jenž přepadá v noci své vlastní členy. Tohle byl jasně formulovaný protirežimní postoj jak zákon káže, zatímco jehovisté žádný odpor neprojevili, jejich motivace byla úzce náboženská, nikoli občanská. Svědkové Jehovovi byli stateční pacifisté, na tom jsem se shodli, ovšem slovo pacifismus zákon nezná. Pro zamítnutí jejich odvolání jsem hlasoval i já. Dnes bych hlasoval jinak.
Dodatečně jsem dospěl k názoru, že odepření povinné vojenské služby ve státě uzurpovaném komunistickou stranou bylo samo o sobě činem odporu vůči totalitnímu režimu ve smyslu zákona č. 262/2011, bez ohledu na to, čím a jak odpěrač své odmítnutí zdůvodnil.
Pacifistů je nám třeba
Na rozdíl od zákona my slovo pacifismus známe a pacifistů si považujeme, zvláště těch, kdo za svůj křesťansky motivovaný pacifismus zaplatili životem. Katolický kněz Franz Reinisch, popravený 21. 8. 1942, zdůvodnil odmítnutí vojenské přísahy takto: „Jako křesťan a Rakušan nemohu nikdy složit slib věrnosti takovému muži, jako je Adolf Hitler. Je zapotřebí, aby tu byli lidé, kteří by protestovali proti zneužití autority a moci. K tomuto poslání se cítím být osobně povolán.“
Nemnozí se cítili takto osobně povoláni a jen výjimečně byli někým následováni. My ale potřebujeme, aby takoví solitéři mezi námi byli, i po letech nám jitřili svědomí a obtěžovali nás otázkou, jak my protestujeme proti zneužití autority a moci, jak my odpovídáme na Ježíšovy výzvy k nastavení druhé tváře a činění pokoje.
Mír? Jako platný smluvní papír
Slovo mír ale nezavrhněme docela, je nenahraditelné v oblasti mezinárodních vztahů. Mír je stav plynoucí z dohody států, že proti sobě nepoužijí násilí. Nic víc ani nic méně mír není. Název pojednání „K věčnému míru“ (Zum ewigen Frieden) Immanuela Kanta evokuje jakýsi blažený stav po naplnění mesiášských zaslíbení, ale název klame. Kant věcně a nevizionářsky pojednává o trvale udržitelném míru mezi státy. Je to užitečné čtení zvláště pro státníky a diplomaty, ale i my, kdo se na budování vztahů mezi státy kromě modliteb podílíme jen skromným dílem jako občané – voliči svých zástupců, si z něj můžeme odnést ukrutně realistické i nadějné povzbudivé zjištění. Zní takto: „Jen právní státy mohou žít navzájem ve věčném míru.“ Usilujme tedy o to, aby v našem státě vládlo právo, nikoli vůle silnějšího a demagogie, volme takové naše zástupce, kteří se nenechají opít slovem mír a nebudou jím opíjet jiné, přitom ale na sjednávání a dodržování míru budou obětavě pracovat. Hlavně však buďme pacifisty, vyplňujme veřejný prostor pokojem, jaký svět nemůže dát.
Proneseno při uvedení knihy Petra Macka Obezřetní jako hadi… 30. 9. 2024