Posílit různé rodinné konstelace
V roce 2013 vydala Evangelická církev v Německu (EKD) memorandum Mezi autonomií a odkázaností – posílit rodinu jakožto spolehlivé společenství. (Zwischen Autonomie und Angewiesenheit – Familie als verlässliche Gemeinschaft stärken. Eine Orientierungshilfe des Rates der Evangelischen Kirche in Deutschland, Gütersloh, 2013. Online německy: https://www.ekd.de/22584.htm)
Tento oficiální text EKD vyzývá k uznání a posílení všech forem rodiny: také patchworkových rodin (rodin, kde žijí děti ze současných i minulých vztahů, ale je sem počítáno i nemanželské soužití) a partnerství osob stejného pohlaví. Na základě biblického svědectví o pluralitě forem rodinného soužití a na základě dobové podmíněnosti ideálu měšťanské rodiny jako jediné možné rodinné vztahové formy text konstatuje: „Evangelická církev uznává manželství jako zvláštní podporu a pomoc, která je založena na spolehlivosti, vzájemném uznání a lásce. Současně platí, že chce další rodinné konstelace, které jsou orientovány na spravedlnost a pečující soužití rodin a partnerství – i v případě jejich ztroskotání – posílit a zahrnout je do církevního požehnání. Kde se lidé v rozhodujících životních situacích chtějí postavit pod Boží požehnání, evangelická církev by je neměla z teologických důvodů odmítat.“ (Zwischen Autonomie und Angewiesenheit, s. 143.)
Toto inkluzivní a otevřené pojetí rodiny vyvolalo kritiku ze stran církevních konzervativních kruhů, které již tradičně opanovávají témata jako manželství, sexualita, vztahové formy. Podle jejich soudu nebylo v textu manželství dostatečně oceněno. Někteří němečtí římsko-katoličtí biskupové v tomto memorandu viděli nebezpečí pro budoucí ekumenické vztahy, konsensus mezi evangelickou a římskou církví v etických otázkách je dle nich minulostí. (Tak např. biskup Franz-Joseph Overbeck. https://www.kathnews.de/ewiges-einknicken-vor-dem-zeitgeist Ostatně tento argument, tedy že přitakání pluralitě vztahových forem údajně škodí ekumeně, se ojediněle objevil od některých představitelů ČCE i při debatách nad synodním usnesením o možnosti žehnat stejnopohlavním svazkům. Zastáncům této teze je třeba říci, že někdy se nesouhlas pro ekumenu může naopak stát požehnáním a prorockým hlasem (a to se netýká jen těchto etických otázek).)
Současně již od r. 2010 pracovala komise teologů na nové evangelické sexuální etice. Podle autorů i EKD bylo načase, neboť poslední memorandum EKD k otázkám sexuality pocházelo z roku 1971, kdy byla lidská sexualita chápána především pohledem na její vazbu k manželství.
Na cestě k aktuální sexuální etice
Po kontroverzích nad memorandem o rodině nechtěla rada EKD očividně kontroverze další. V r. 2013 proto rada EKD práci komise zastavila, byť další práci přivítala, ovšem s dodatkem, že tato citlivá témata potřebují čas (K tomu článek: https://www.evangelisch.de/inhalte/93341/23-03-2014). Vedoucí tvůrčího týmu Peter Dabrock (1964), profesor systematické teologie (teologické etiky) na Institutu evangelické teologie Fridrichovo-Alexandrovy univerzity v bavorském Erlangen, tedy spolu s ostatními autory vydal výsledek své práce o sexuální etice na vlastní pěst. (https://www.deutschlandfunk.de/evangelische-sexualethik-warum-aus-einer-ekd-denkschrift-100.html) Vznikla z toho kniha Nestydatě a krásně. Sexuální etika: evangelicky a blízko k životu, (Dabrock Peter/Augstein Renate/Helfferich Cornelia/Schardien Stefanie/Sielert Uwe. Unverschämt – schön. Sexualethik: evangelisch und lebensnah. Gütersloh, 2015.) jejíž úryvky chceme v tomto textu prezentovat a která, doufejme, brzy vyjde i v českém překladu.
Vzhledem ke stavu české evangelické sexuální etiky tato kniha (byť skoro již deset let stará) přináší pohled, který je v našich končinách – alespoň co se týče oficiální teologické reflexe – více než nedostatkový. Autentický evangelický pohled na vztahy, nové vztahové formy a sexualitu je bohužel zcela ve stínu prací evangelikálních, či římsko-katolických, které mají většinou konzervativní, až ultrakonzervativní charakter. (Bytí ve stínu se bohužel týká dokumentů z dílny ČCE, které nabízí jiný než konzervativní pohled, mám na mysli především text Problematika homosexuálních vztahů z r. 2006, který se dodnes nedočkal reedice a aktualizace. Tématu LGBT z jiných než konzervativních pozic se věnuje i nová diplomová práce farářky Elišky Vančové Přístup k párům stejného pohlaví v ČCE (ETF UK, 2023)) To se týká i jinak v mnohých ohledech sympatické a k sexuálním menšinám a jiným vztahovým formám pozorné publikace Svatý sex Debry Hirsch: i ta nakonec zastává konzervativní, byť pastoračně citlivé postoje: Jediná Bohem chtěná, ideální vztahová forma je pro ni monogamní manželství mezi mužem a ženou, jedině tam je možný pravý „svatý sex“. Autorka chce dle svého soudu držet ortodoxní názor, a přitom být dobrým, laskavým a otevřeným, bezpředsudečným křesťanem. (Hirsch, Debra. Svatý sex. Přeložil Jan Škrob. Praha: Biblion, 2020, srov. s. 152.)
V tom se kniha Nestydatě a krásně výše zmíněné knize podobá: Chce pozorně vnímat současné vztahové formy bez předčasného etického posuzování, resp. moralizování. Důrazně „nevztyčuje ukazováček“. Jednou z jejích hlavních myšlenek je nahlížet na sexualitu jako na něco hluboce lidského, pozitivního. Ovšem, a zde se rozchází s čímkoliv u nás publikovaným: nikoliv výlučně v souvislosti s manželstvím. Kniha uznává pestrost vztahových forem v současné společnosti a církvi. Neplatí tedy přísné binární rozlišení posuzující v křesťanském diskurzu legitimnost žité sexuality: buď sexualita praktikovaná v manželství, anebo vůbec. Podřadnou roli přitom hraje, kdo je ve vztahu jaké genderové identity.
Podle chápání autorů jde o změnu perspektivy: od primárně institučního chápání k takovému pojetí vztahových životních forem, které je určované etickými kritérii. Životní vztahové formy a sexualitu je třeba posuzovat primárně nikoliv podle toho, zda odpovídají určitým institucionálním představám, nýbrž zda odpovídají pěti hlavním kritériím, za jejichž předpokladu lze sexualitu prožívat zodpovědně: dobrovolnost, respekt k jinakosti, ochrana zúčastněných, rovné příležitosti a ochota být věrný. To dle autorů neprotiřečí kladnému hodnocení manželství jakožto rámce pro sexualitu. Manželství je ovšem jinak zdůvodněno: ne proto, že manželství „jakožto kdysi takto vzniknuvší instituce je upřednostněná životní forma, [a tak] může nabídnout sexuální intimitě obzvlášť dobrý prostor“, nýbrž protože jako „právní, institucionální a církevně požehnaný rámec“ ona kritéria „vyjadřuje obzvlášť intenzivně“ (Unverschämt – schön, s. 67.). „Kde to činí, tam je a zůstává manželství vzorem pro sexuální život.“ (Tamtéž, s. 67.) Dle autorů to dosvědčuje i skutečnost, že si takový nosný rámec přejí i stejnopohlavní svazky.
Osnova, východiska, důrazy
V úvodu autoři zdůvodňují, proč vlastně je dnes potřeba evangelický pohled na sexuální etiku: právě proto, že poslední text EKD na toto téma vznikl v r. 1971. K tomu přistupuje společenská proměna praxe sexuality i její tematizace nebo nezbytnost vyrovnat se s tendencemi nepřátelskými vůči tělesnosti ve vlastní tradici.
Obsáhlá druhá kapitola usiluje o formulaci teologických základů evangelické sexuální etiky. Tyto základy v první řadě vycházejí z biblicky fundovaného a hermeneuticky reflektovaného teologického poznání, které bere v potaz ne-teologické poznatky. Hermeneutický úvod biblických základů se distancuje od doslovného čtení Bible a jeho aplikace na etická témata, přitakává dějinnosti Bible a uplatňuje (lutherskou) zásadu „co vynáší Krista“. „Aniž by bylo nutné zpochybňovat tradovaný kánon, je dle evangelického chápání legitimní jednotlivé biblické příběhy, vyprávění, mudroslovné výroky a přikázání rozvážit a měřit dle toho, jak otevírají víru v zaslíbení, že Bůh smířil se sebou svět v Kristu a s ním důvěřujícímu člověku přislíbil svou osvobozující blízkost. Tato útěcha, tato radostná zvěst a toto zaslíbení, že Bůh je a zůstává ve všem s námi, tvoří základ, proč křesťané věří, že Bible je Písmem svatým.“ (Unverschämt – schön, s. 18n.) Propojení teologie a soudobých věd je zdůvodněno takto: „Tyto vědecké poznatky nenahrazují nebo nerelativizují církvi a věřícím pravdu evangelia, pomáhají však podle nejlepšího vědění v obtížném rozlišování mezi tím, co je trvale důležité, a co je časově podmíněné. Toto smísení mezi slovem lidským a Božím vyplývá již z toho, že Bůh sám se identifikoval s člověkem v jeho časovosti. Proto se pohybujeme – řečeno empaticky – ve stopách Božích, pokud se pokoušíme v lidských svědectvích Písma svatého hledat to, jak můžeme být v souladu s jeho věrností ne ‚pouhým slovem, ale opravdovým činem‘. (1 J 3,18)“ (Tamtéž, s. 19n.)
Biblické výpovědi o sexualitě autoři třídí na výpovědi neskladné, pozoruhodné a perspektivní. Podkapitola je zakončena pro konzervativní ucho provokativní (zvláště v oblasti sexuality) tezí, že biblické výpovědi o sexualitě nemohou být bez dalšího posledním slovem při dnešním teologickém posuzování sexuality. Tato teze ovšem není až tak provokativní, uvážíme-li, že samotná existence teologické reflexe a každodenního zápasu o to, jak si aktuálně zvěst bible přivlastnit, je (nebo by měla být) jedním ze základních znaků církve (a de facto je také smyslem ordinované služby). Teologická reflexe ani církevní zvěstování nejsou pouhým opakováním toho, co je napsáno v Bibli.
Otázky sexuální etiky dnes není možné pojednávat jinak než v rozhovoru s poznatky humanitních a přírodních věd. Autoři dělají sondy do antropologie, sociologie, sexuologie, psychologie, pedagogiky, právní vědy, neopomíjejí ani pojem genderu.
Na základě tohoto zprostředkování mezi teologií a vědeckými disciplínami autoři rozvíjejí svá teologicko-etická měřítka pro oblast sexuální etiky a výslovně je propojují se společenskou a neteologicky interpretovanou realitou. „Podmínky, jako je platná právní situace nebo sociokulturní fakta, zahrnuje evangelická perspektiva od počátku a usiluje o to utvářet život za těchto podmínek.“ (Tamtéž, s. 62.) Autoři přitom rozlišují mezi předpoklady, praxí a důsledky sexuality. Kritéria týkající se předpokladů jsou již zmíněné dobrovolnost, respekt k jinakosti, ochrana zúčastněných, rovné příležitosti a ochota být věrný. Na závěr shrnují autoři své úvahy do hesel:
– být Bohu vděčný za intenzivní zážitky, které sexualita, i navzdory své potencialitě přinášet utrpení, přináší (zkušenost přijetí a jednoty);
– zůstat lidským (při etickém posuzování sexuality být člověku blízko tak, jako byl Bůh člověku blízko ve své inkarnaci, což znamená vyloučení jakéhokoliv legalismu, pravidla se nedodržují kvůli nim samým, ale protože slouží lidskému soužití);
– sloužit životu (sexualita se nemusí tematizovat jen na pozadí konfliktů a ne jen jako prostředek k plození nového života, ale právě kvůli své blahodárné, hravé a slastné dimenzi);
– smět se učit – v různých životních fázích a situacích, při nových začátcích;
– naděje i v selhání (stínem sexuality je možnost selhání, míněno je sexualizované násilí; i pro možné pachatele je možná naděje ve smíření, ovšem pro oběti takového selhání to znamená, že primární péče patří jim a není možné po nich toto smíření a odpuštění požadovat, to je ryze Boží iniciativa).
Ve třetí kapitole tato měřítka aplikují na pluralitu lidských životních a vztahových forem: rozlišují přitom mezi láskou a sexualitou, což autorům umožňuje zohlednit jak souvislost, tak samostatnost obou fenoménů. Napětí jednoty sexuality a lásky pojednávají na základě popisu životních fází (od dětství až do stáří), životních situací (sexualita a postižení, sexualita v kontextech bez privátní sféry jako jsou vězení, zařízení sociální péče, kasárna; sexualita na pracovišti), jakož i životních identit (témata jako genderová identita, sexuální orientace a identita). Součástí této kapitoly je pojednání toho, čemu autoři říkají pochybné (pornografie, cybersex, sadomasochismus, sexuální práce neboli prostituce) a destruktivní formy sexuality (sexuální zneužívání). Dle mého soudu není šťastné, že do pochybných forem řadí např. SM, neboť tato sexuální preference, do r. 1975 v Německu trestná, považovaná za sexuální úchylku (patologii/parafilii) již takto nahlížena není, je-li praktikována konsenzuálně. Toho si autoři jsou samozřejmě vědomi, dle jejich soudu jsou ovšem přechody mezi konsenzuální a nekonsenzuální praxí plynulé a vyžadují po zúčastněných velkou empatii, přičemž je cítit nevyslovený předpoklad, že dodržet to je velmi náročné. Pro tuto kapitolu (v běžných sexuálních etikách u nás nemyslitelnou) je pozitivní, že témata, která by jinde byla pojednávána jako něco ryze negativního (zvláště to platí pro kapitolu o pornografii a sexuální práci) a odsouzeníhodného, se snaží vidět vyváženě, kontextuálně, realisticky (= dodal bych z hlediska věřícího realismu), bez vztyčeného ukazováčku (to je ostatně cíl knihy, který dle mého soudu naplňují).
Vysoce aktuální je obsáhlá podkapitola, věnovaná zneužívání moci a sexuálnímu násilí, právě i v církvi. Na jejím konci nabízejí autoři etická kritéria, která je možné uplatnit, když se s destruktivní sexualitou vypořádáváme v církvi, a to jak co se týče obětí, tak i pachatelů.
Čtvrtá kapitola nazvaná „Možnosti církevní praxe“ představuje exemplární pole církevní praxe, v nichž se má a může sexuální etika osvědčit (bohoslužba, kázání, práce s mládeží, pastorační praxe). Recenzenti i já sám ji považuji kvůli její stručnosti a obecnosti za nejslabší.
Jak řečeno, kniha je v našem církevním kontextu zcela jedinečná. Otázka je, zda je to jejím stářím, ale některá ožehavá témata nejsou pojednána: konsenzuální ne-monogamie, polyamorie, zohlednění queer (teologických) diskurzů, které, jakožto kontextuální teologie, dle mého soudu výrazněji než „klasická“ teologie berou vážně skutečnou situaci lidí (právě s menšinovými sexuálními a vztahovými preferencemi). Přitom i tato témata, resp oblasti, byť mohou církve pociťovat, že pro ně ještě nenazrál čas (a proto jsou na okraji oficiálního teologického zájmu), (Ne tak samozřejmě v necírkevní knižní a filmové produkci. Za všechny jmenujme film režisérky Jany Počtové (1980) Šťastně až na věky (2023), který časosběrně dokumentuje vztahové formy na poč. 21. století (polyamorie, milenecký vztah, otevřené manželství, tradiční monogamní, římsko-katolické manželství, hledání partnera na seznamce).) jsou již v současné německé evangelické církevní oblasti přítomná, viz např. inciativu NepoMuk (Síť polyamorní lidé a církev) (https://www.nepomuk-ev.de/), vzešlá z německého evangelického Kirchentagu.
V příštím čísle plánujeme zveřejnit konkrétní ukázky překladu.