PKP 8/2009 Marek 6,34–37 a 8,1–4 v překladu Jana A. Dusa
V příběhu o nasycení zástupů se čtenáři obvykle soustředí na eucharisticky laděné líčení samotných Ježíšových úkonů, případně na symbolický výklad různých číselných údajů. Zde se omezíme na začátek vyprávění: jak vypravěč, a po něm Ježíš v rozhovoru s učedníky popisují prekérní situaci.
Marek 6,34–37
Ježíš vystoupil z lodi a viděl, že jsou tam davy lidí. Bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře, a začal je učit mnoho věcí. A když už byla pozdní hodina, přišli za ním jeho učedníci: „Je tady pusto a už je pozdní hodina: Nech je jít, ať se rozejdou tady na statky a do vesnic, ať si koupí něco k jídlu.“
„Tak jim dejte najíst vy!“
„To se jako máme sebrat a nakoupit chleba za dvě stě denárů a dát jim najíst?“
Marek 8,1–4
V těch dnech tam zase byly davy lidí. A když neměli co jíst, Ježíš si zavolal učedníky: „Těch lidí je mi líto! Jsou tu pořád se mnou, už tři dny, a teď nemají co jíst. Jenže když je pošlu domů o hladu, tak nám padnou na cestě vyčerpáním; vždyť jsou tu někteří z takové dálky!“
„Ale kdo jim tu dá najíst? Copak v téhle pustině seženeme chleba?“
Lítost. V prvním příběhu je Ježíšovi líto, že lidé jsou bezradní, jako ovce bez pastýře. Napraví to tím, že začne učit. V druhém zase, že po třech dnech výuky mají hlad. Napraví to tím, že přestane učit a začne shánět chleba.
Odpovědnost. I tento moderní pojem je v obou vyprávěních několikrát přítomen. Lidé jsou jako ovce bez pastýře, protože jejich oficiální náboženští představitelé selhali ve své odpovědnosti. Učedníci nechtějí nést odpovědnost za hladové. Ježíš cítí odpovědnost nejen za duchovní, ale i za fyzický stav lidí, kteří ho vyhledali. Jak by ne, když hladoví kvůli němu! Odpovědnému chování učí i učedníky („dejte vy jim jíst!“).
Čas. Je pozdě večer a lidé mají hlad. Ještě se však mají naučit „mnoho věcí“. Není vhodná chvíle, aby se rozešli domů. V druhém vyprávění už uplynuly tři dny, a to stačí. Ježíš sám by poslal lidi domů, ale oni jsou příliš vyčerpaní.
Ježíšův čas. Výraz „hodina“ by v překladu neměl jen tak zapadnout. Při neutrálním překladu, např. „když už čas pokročil“ (ČEP), se vytrácí souvislost s jinými vyprávěními, ve kterých tiká vnitřní čas příběhu, odměřující Ježíšovo poslání (nejdramatičtěji v hodinách na Golgotě). V závěru janovské verze rozmnožení chleba Ježíš utíká do samoty před lidmi, kteří ho chtěli (předčasně!) prohlásit za krále (Jan 6,15). A podobně i v příbuzném příběhu o víně slyšíme: „Ještě nepřišla má hodina“ (Jan 2,4).
Dvě překážky: peníze a pustina. V prvním příběhu učedníkům chybí peníze. Jak to udělat, aby lidé mohli zůstat Ježíšovi nablízku, a přitom se nasytit? Naopak v druhém příběhu překážkou není nedostatek peněz, ale pustina, nedostatek potravin. Pustina ovšem nepřekáží Ježíšovi v kázání – naopak, pomáhá Ježíšovi i posluchačům v soustředění. Je však překážkou lidem, kteří by se chtěli vrátit domů. Ježíš obě překážky překonává. V prvním příběhu lidi nasycuje a posiluje k tomu, aby setrvali ve vzdálenosti od domova a dál ho poslouchali – a v druhém příběhu, aby se i s jeho slovy mohli do svých domovů vrátit.
Autor přednáší na novozákonní katedře ETF UK