(Ex 31,12–17 a asyrsko-babylónské hemerologie)
„I řekl Bůh: ‚Ať jsou svítilny na nebeské klenbě, aby oddělovaly den od noci a byly na znamení k (určení) časů, dnů a let‘“ (Gn 1,14). I povstalo slunce a měsíc. A s nimi kalendář, nejprve lunární, později lunisolární – jak v Izraeli, tak v okolních civilizacích starověkého Předního východu. Původně zněla jména jednotlivých měsíců v zemi zaslíbené podobně jako u Foiničanů či Aramejců. Nicméně po návratu z babylónského zajetí nastává v Judsku změna: poexilní židovský kalendář přivezli reexulanti s sebou z Mezopotámie a nová označení měsíců v roce tak představují kardinální kulturní výpůjčku z iráckého meziříčí. Ne všechna se vyskytují přímo v biblické hebrejštině, alespoň sedm z nich v ní však nalézáme v knihách Nehemjáš, Ezdráš, Zacharjáš a Ester: akkadsky nisan(n)u > hebrejsky nísán (březen/duben), akk. simánu > heb. síwán (květen/červen), akk. ulúlu či elúlu > heb. ’elúl (srpen/září), akk. kis(i)límu > heb. kisléw (listopad/prosinec), akk. ṭebétu > heb. ṭébét (prosinec/leden), akk. šabáṭu > heb. šebáṭ (leden/únor) a akk. ad(d)aru > heb. ’adár (únor/březen). Zbývajících pět převzatých názvů pak figuruje v hebrejštině mimobiblické.
V Izraeli i v Mezopotámii byly kalendářní měsíce rozděleny do sedmidenních (resp. osmidenních) cyklů odpovídajících jednotlivým lunárním fázím. Do jejich zlomových bodů pak byly situovány hlavní náboženské svátky slavené v měsíční periodě.
Jak v zemi zaslíbené, tak v Asýrii a Babylónii byl přitom za nejdůležitější mezník považován první den v měsíci, tj. svátek novoluní. Významná bohoslužebná slavnost provázela též patnáctý den v měsíci, tedy čas úplňku. Té se v Mezopotámii dostalo označení šapattu. V Izraeli pak každý sedmý den začíná v poexilní éře nést synonymní název šabát. Oba termíny jsou odvozeny od téhož prasemitského kořene *š-b-t, „přestat“, „ustat“, „přerušit“. V Mezopotámii tomu bylo proto, že v den úplňku luna přestává dorůstat. Též v Izraeli toto mohlo představovat původní význam. Autoři a redaktoři Priesterschriftu jej však přeznačili v duchu svého vyprávění o stvoření (Gn 1,1–2,4): jako Hospodin přerušil sedmého dne své tvůrčí dílo, tak má i člověk přestat o šabátu pracovat a soustředit se na bohoslužbu. Protože kdo znesvětí den odpočinku, porušuje smlouvu uzavřenou s Bohem. A každý, kdo by v něm dělal nějakou práci, sám sebe vyobcuje ze společenství Božího lidu (Ex 31,12–17; srv. 20,8–11).
V asyrsko-babylónských hemerologiích, tj. v seznamech všech dnů v roce provázených jejich charakteristikami, se rovněž objevují zákazy určitých činností během měsíčních bohoslužebných slavností. Kupříkladu v tzv. Hemerologii předkladných chlebů čteme: „První den (měsíce) nisannu, (den) boha Enlila: …lékař nevztáhne ruku k nemocnému, věštec nepronese věštebný výrok. Den nevhodný pro splnění přání. Král i pán ochotně udělá, co se mu řekne. Nebude jíst rybu a pórek, (jinak) zakusí neštěstí … (HPCh avers I, ř. 1–9). A další tabu svázaná s měsíčními svátky jsou podobně výmluvná: oděv se nesměl měnit za jiný, započetí jakékoli nové práce bylo zapovězeno, král nemohl vydávat nové příkazy, neměl ze svého paláce vyjíždět na voze atd. Jinými slovy: do určité míry to během těchto svátečních dnů v Mezopotámii vypadalo podobně jako o židovském šabátu.
Účel všeho? Dát existenci rytmus, puls, dobré časování. Protože nejen prací živ je člověk.