Pro homine 2024 / …aby se dostalo práva ukřivděnému

Kniha smlouvy, mezopotámské zákoníky a smlouvy (Exodus 20–23, Chammu-rapiho zákoník a novoasyrské smlouvy)

V Séper hab^eríti, tzv. Knize smlouvy, jejíž původ je připisován kněžským autorům a redaktorům (viz Pt 6/2024 Smlouva s Hospodinem a mezopotámská právní praxe), nacházíme výčet zásadních požadavků Mojžíšského zákonodárství. Mezi nimi figuruje řada výlučně staroizraelských náboženských nařízení, kupříkladu instrukce, jak správně zbudovat oltář pro Hospodina (Ex 20,22–26), příkaz obětovat, resp. zasvětit mu vše prvorozené (Ex 22,28–29), zákaz obětovat jiným bohům nežli jemu (Ex 22,19), uložení povinnosti pořádat pro něj každý rok tři kultické slavnosti (Ex 23,14–19). Těžko bychom k nim hledali nějaké, byť jen vzdálené, paralely mimo jahvismus.

Na druhou stranu se v Knize smlouvy setkáváme i s řadou právních ustanovení, která vykazují podobný či stejný záměr jako některé paragrafy mezopotámských zákoníků. Pro porovnání lze zvolit nejznámější z nich, který v 18. st. př. Kr. nechal sepsat král Chammu-rapi. Opisován byl průběžně až do novobabylónské éry, tj. do doby, kdy byla do iráckého meziříčí deportována část judského obyvatelstva. Důležitou společnou intencí obou právních dokumentů je ochrana osob zasažených nespravedlností či sociálně znevýhodněných. Zástupně je reprezentuje dvojina „vdovy a sirotci“. Čteme-li v Séper hab ^erít „Žádnou vdovu a sirotka nebudete utiskovat“ (Ex 22,21), v doslovu k jednotlivým paragrafům Chammu-rapiho zákoníku o sobě monarcha hrdě prohlašuje: „Aby silný neubližoval slabému, aby sirotku a vdově dostalo se práva, … aby se dostalo práva ukřivděnému, vryl jsem svá vzácná slova na svou stélu“ (ChZ ř. 3202’–3205’). Oba texty proto věnují zvláštní pozornost právům otroků (Ex 21,1–11; ChZ § 117, 170–171, 175–176), otázce odškodnění těch, jimž bylo ublíženo – postižených zlovolným útokem někoho druhého (Ex 21,12–27; ChZ § 14, 23–24, 153, 196–215), neprovdaných dívek svedených, resp. znásilněných nějakým mužem (Ex 22,15–16; ChZ § 130), lidí okradených (Ex 22,1–12; ChZ § 7–8, 14, 20–22, 25, 59, 259–260) atd.

Doslov ke Knize smlouvy (Ex 23,20–33) pak obsahuje řadu Hospodinových zaslíbení a výstrah adresovaných Božímu lidu. Jedním z výrazných imperativů je zákaz jakkoli se paktovat s cizími národy, které Izraelci potkají, až dorazí do země zaslíbené. Viz Ex 23,32: „Neuzavřeš smlouvu s nimi ani s jejich bohy“ (srv. Ex 34,12). Důvod? Aby bylo zaručeno, že „se nebudeš klanět jejich bohům a nebudeš jim sloužit … budete sloužit (jen) Hospodinu, svému Bohu“ (Ex 23,24–25). Protože jedině On má být výlučným panovníkem lidu putujícího z otroctví ke svobodě. Podobné zákazy přitom nalezneme též v ujednáních o loajalitě, kterou novoasyrští monarchové vyžadovali od svých vazalů. Kupříkladu v jednom z nich čteme: „Neustavíte si nad sebou jiného krále (ani) jiného pána, nezavážete se přísahou jinému pánu (ani) jinému královskému synu“ (SAA 2.6, ř. 62–63). Požadavek neuzavírat smlouvu s nikým jiným nežli s aššurským velekrálem v praxi znamenal zákaz samostatné zahraniční politiky. V podání Priesterschriftu jsme pak svědky posunu z roviny politické na náboženskou: na místo pozemského panovníka se dostává svrchovaný Bůh Izraele, roli cizích vladařů a pánů hrají falešná božstva, svůdné modly.