Text: Jan 16,5–24
Jan 16,5–7.14–15.20–24
Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mě neptá: Kam jdeš? Ale že jsem k vám tak mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. … On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. … Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.
Pátá povelikonoční neděle nese od nějakého 5. stol. jméno Rogate – které opakuje poslední Ježíšova předvelikonoční slova učedníkům: Proste a dostanete, aby vaše radost byla úplná. Váže se k tomu názvu legenda o tom, jak biskup ve Vienně pořádal r. 470 kajícná procesí s úpěnlivými prosbami o záchranu úrody – žádal (a snad i dostal) záchranu úrody, ohrožené výbuchem vulkánu. Tomu starověkém prosebnému lkání venkovanů, odkázaných na rozmary přírody, můžeme opět dobře rozumět – s tím, jak na nás dopadají nečekané poryvy rozvráceného klimatu. Jak lidi dokážou přivést k zoufalství, o tom už nereferují jen zprávy z opačných konců světa, ale máme to i doma. Když letos v zahradě Čech, příslovečném zemském ráji na pohled, čekali jaro, přišel mráz – a sadařům zbyly jen oči pro pláč. Nevím, zda lékem na tyhle škody jsou procesí prosící o ochranu úrod. Možná si spíš máme připustit, čím sami na tyhle rozvraty zaděláváme, včetně nekajícné neochoty měnit zaběhané konzumní způsoby.
Samotná Ježíšova slova zač byste žádali Otce v mém jménu, dá vám, žádejte – a dostanete… míří ovšem do poněkud odlišných poměrů: do zdivočelých poměrů, které zdivočela lidská bezcitnost. Svět, který učedníky nesnáší a chce je vypudit, to není prostě svět nevěřící, odcírkevnělý, ale svět bezcitný a násilnický. Spoléhá na hrubou sílu, ať už je to moc, síla peněz, kapitálu, tlak zmanipulovaných davů nebo síla zbraní. Je to svět, který nerespektuje pravidla, dohodnuté závazky, a už vůbec ne ohledy na ty, kdo tolik vlivu, kapitálu, moci neřkuli zbraní nemají, kdo jsou v takovýchto poměrech, v takovém kosmu bezbranní.
V dobách novozákonních na tom, na rozdíl od nás, takhle byli křesťané a jejich společenství. Komunity vyznavačů ukřižovaného Mesiáše Ježíše, jehož také semlela hrubá síla mocných a vlivných. Ježíš přitom ve svých předvelikonočních promluvách doufá, že sami jeho učedníci takové bezcitnosti nepropadnou, – ale zároveň ví, že uprostřed ní budou zranitelní. Právě proto, že je taková bezcitnost trápí a zraňuje víc než jiné.
Prožívat bolest z toho, že se v našem světě děje cosi hluboce zlého a zraňujícího, to si nemusí Kristův učedník zapovídat ani se za to stydět. Naopak, když Ježíš zpívá písničku blahoslavenství, zní hned na druhém místě blahoslavení plačící, tedy ti, které stav života a světa zraňuje tak, že to z nich musí ven jako nářek a bolest. A když po svém vzkříšení oslovuje Pán plačící Marii, nijak jí její pláč nevyčítá. Tvrdit, že víra z vás udělá optimisty a umožní vám vyhnout se problémům, které jinak hluboce tíží a zraňují, to až příliš připomíná jednu ne tak starou hlášku o náboženství jako opiu lidstva. A především, neodpovídá to příběhům a písním, které vypovídají cosi podstatného o Hospodinu, Bohu Izraele a Otci Ježíše Krista. Na to až příliš často jejich aktéři naříkají, pláčou, anebo Hospodinu do tváře křičí svou bezradnost a bezmocné rozhořčení. Víra, inspirovaná Jménem, tedy příběhem Boha Izraele a Ježíše Krista, nás činí citlivějšími a zranitelnějšími tváří v tvář lidské bezcitnosti. (Proto je např. dobře, že synodní rada ČCE zveřejnila protest proti bezcitnému prohlášení moskevského patriarchy, jímž posvěcuje válku proti Ukrajině.)
Ale zároveň dnes, výslovně od Ježíše, pro učedníky v povelikonočnch časech slyšíme: zranitelnost (nebo rovnou ponížení) citlivých svědků víry není tím jediným, a už vůbec ne posledním. Ježíš dává najevo, že vnímá ohroženost a rizikovost učednické existence v nepřejícím světě, aby vzápětí ujistil: Nečeká vás budoucnost sirotků Božího Království. Je mi jasné, čemu budete vydáni, říká, ale není to – a nebude! – žádný nekonečný kolotoč zranění a proher. Ten, kdo se odvážil spojit svůj život s Božím příběhem, s příběhem Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, s příběhem, jenž jedinečným způsobem ožívá v příběhu Kristově, ten smí očekávat jinou budoucnost. Nezaštítěnost tváří v tvář ovoci lidské bezcitnosti lze unést, protože Ježíš slibuje: Vy (co mne posloucháte a nějak berete vážně) na to sami nezůstanete. Dám vám Ducha, co když zavěje, vstane z mrtvých naděje.
Ten Duch, obživující, překvapivý závan naděje, nových Božích začátků a nebeské útěchy, ten není v příběhu bible úplnou novinkou. Novinkou je, že se na něj smějí těšit, že se mu mohou otevírat a svá srdce jím nechat provětrat všichni, kdo vzali vážně Ježíše. Od velikonočního rána už to není jen Duch Hospodinův, ale i Duch Ježíšův. S jeho překvapivě silným dutím smíte počítat vy všichni, kdo jste uvěřili Ježíši. Křest vás o tom ujišťuje. Tak jako Duch Hospodinův vstupoval do lidských beznadějí, nářků, lítostí a sebelítostí a otvíral nové obzory a tišil pláč a dával sílu povstat a sbíral dohromady neobživitelné pozůstatky Božího lidu, tak ho smíme pouštět doprostřed svých zraněností životem v tomhle světě jako Ježíšovi učedníci a následovníci. Jako posluchači a oslovení, zaujatí sledovatelé jeho příběhu.
To zacílení je důležité. Ježíš mluví s učedníky o tom, jak bude, až s nimi nebude, mluví o samotě a zármutku, ale neříká, já vás z toho odvedu někam pryč, nýbrž ujišťuje: Doprostřed těch malérů a důvodů k smutku, doprostřed vašich pochybností a bolestí – pošlu Ducha. A ten se vás zastane líp než ten nejprotřelejší advokát a setře vám slzy z očí s účastí silnější než vlastní máma. Potkáte inspiraci, díky níž vám moje slovo v životě zafunguje jak ta nejlepší infuze, jak kapačky pravdy a lásky.
Takhle smíme doprostřed svých dní, doprostřed svých depresí, doprostřed zranitelnosti, bezradností a samoty pouštět znova a znova Ježíšův příběh. Protože ten Duch naděje nebude žádným opiem lidstva, žádným úletem. Ten Duch nás udrží na cestě následování. Otevře nám uši i srdce. Naučí nás slyšet a poslouchat a vlije naději, že ten Ježíšův příběh i nás drží a pozvedá. Že zaštítí proti lidské nespravedlnosti a bezcitnosti a že se s ním smíme vydávat i tváří v tvář a otupělosti, která přivykla, že takhle to je a jiné nebude.
Není to obecně přijímaná životní moudrost, není to zjevná realita, o níž dennodenně informují ve zprávách – ale není to ani nějaký mimózní blábol. Ježíš sám se totiž s tou mašinerií zvlčilé moci potkal, a pustil si ji na tělo. A její nelidskost a bezcitnost odsoudil a znemožnil, když ji sám na kříži sám podstoupil, ona ho semlela – ale Bůh se ho jako nejvyšší advokát lidskosti a naděje zastal a jednou provždy ho z toho vysekal. Tohle zvláštní neuvěřitelné vítězství nám ten Duch, utěšitel plačících a advokát chudých a bezbranných přihrává. To je jeho poslední, vítězný argument. To je eso, kterým přebije všechny námitky, obžaloby, úlisnosti i podrazy. Tak se ten Duch stává inspirací na cestu do toho „zdivočelého světa“. Jako posila a ujištění. A jako možnost zorientovat se uprostřed zmatků.
Rogate. O tohle žádejte, připomíná Ukřižovaný a Vzkříšený. Tohle očekávejte, když se potkáváte s mým příběhem, a tohle také zcela jistě dostanete. Proto se nebojme s touhle vírou a očekáváním po světě rozhlédnout a kráčet jím dál, i když nás jeho bezcitnost zraňuje. Uprostřed dnů a událostí, které nás tolikrát naplňují zármutkem, jsme nezůstali sami. Potkáváme tohoto slíbeného obhájce. Dostáváme sílu i důvod jít dál. Žít dál – právě jako Ježíšovi učedníci. A s tím i výhled až k nové zemi a novému nebi, kde – věřte tomu nebo ne – ani nářku, ani smrti nebude a Bůh setře slzu z očí. Každému. Amen.