Exodus 1,22–2,10 a Legenda o Sargonovi I, 1–13
Nejvýraznější postavou příběhů tzv. Priesterschriftu a zároveň celé Tóry je nepochybně Mojžíš. Vyprávění o začátcích jeho působení je zasazeno do egyptských reálií. Dokonce i jméno, které nese, je egyptského původu: hebrejské Moše vzniklo z egyptského podstatného jména mesu, „Potomek“, doslova „Zrozenec“. Kněžský redaktor ho podle hebrejštiny v Ex 2,10 jen zvěstně přeznačí na „(Z vody) vytažený“. Ovšem zejména podání o Mojžíšově narození a dětství bylo silně ovlivněno tradicí jinou, mezopotámskou. Nacházíme v něm až podezřele mnoho podobností s úvodem legendy o dávnověkém králi Sargonovi Akkadském. Jméno tohoto panovníka z přelomu 24. a 23. st. př. Kr. vlastně představuje titul: Šarru-kín znamená „Pravý král“. Monarcha se jím patrně snažil zaretušovat skutečnost, že vlády se nechopil zrovna právoplatným způsobem. Nicméně právě díky jeho ambicím se zrodil první velký státní útvar na území iráckého meziříčí – Staroakkadská říše, která se zhroutila někdy v prvních dekádách 22. st. př. Kr. A z jejího zakladatele se postupem času stal prototyp idealizovaného mocného panovníka „starých dobrých časů“.
Jeho jméno / titul i po dlouhých staletích neváhali přijímat pozdější asyrští dynastové. Za vlády jednoho jeho novoasyrského jmenovce Sargona II. Asyrského (721–705 př. Kr.), rovněž usurpátora trůnu, pak spatřila světlo světa pozoruhodná Legenda o Sargonovi (Akkadském) [= LS]. Opisována byla i později, v době, kdy část judského obyvatelstva nedobrovolně pobývala právě u řek babylónských.
Mojžíšovou maminkou byla žena z kněžského rodu Lévi (Ex 2,1) – Sargona přivedla na svět rovnou velekněžka enetu (LS I, 2). Otce jako by ani nebylo třeba připomínat. Oba hrdinové se ocitají v ohrožení hned po narození: bezejmenný egyptský farao přikázal zahubit v Nilu každého hebrejského chlapce (Ex 1,22) a nezbývalo než Mošeho tři měsíce ukrývat (Ex 2,2) – slibem pohlavní zdrženlivosti vázaná velekněžka musela Sargonovo narození tajit stejně úzkostlivě (LS I, 5). Pak je o dalším osudu nemluvňat rozhodnuto: připraví se ošatka vymazaná asfaltem a smolou (Ex 2,3; LS I, 6) a poslouží jako babybox – ochrání před vodami smrti. Pokus o záchranu začíná: miniarcha budoucího předáka Hebrejů se kolébá v rákosí u nilského břehu (Ex 2,5), totéž plavítko nechtěného „Pravého krále“ spočine na mělčině v Eufratu (LS I, 9). Netrvá to ani tak dlouho, a pasažéři se, bohudíky, mohou vylodit. Sami to nedokážou, jasně. Tak to Mojžíšovi usnadní bezejmenná faraónova dcera (Ex 2,5), Sargonovi čerpač vody Aqqi (LS I, 8–9).
Ke každému detailu ve vyprávění z knihy Exodus samozřejmě nenalezneme obdobu v tradici o počátcích Staroakkadské říše. Tak je tomu třeba, když biblický vypravěč líčí, jak byl budoucí zákonopravec Hebrejů shodou okolností odkojen svou rodnou matkou (Ex 2,7–9). Tato vsuvka se může zdát nadbytečnou – podle některých starozákonníků původně asi nebyla součástí příběhu. Když si ovšem připomeneme tradici o zakladatelích jiné mocné říše – starověkého Říma, možná se nám objasní, proč asi svou váhu měla. Pověst o tom, jak plaváčky Romula a Rema odkojila vlčice, znal celý antický svět. Pro Izraelce vcelku odpudivá představa: kladná role pro zvíře, co jinak přináší smrt a připomíná psa, nemá co dělat ani v legendě. Tohle vlastní matka – i když inkognito – zvládne podstatně lépe…