V noci 24. ledna odmítl senát ČR ratifikovat úmluvu o potírání domácího násilí (zejména na ženách a dětech) a s tím související doporučení, jak o oběti tohoto násilí pečovat, a také, jak mu předcházet. Té úmluvě se říká Istanbulská – podle místa, kde byla Radou Evropy přijata. Ti, kdo tuto lidskoprávní úmluvu proti násilí na slabších (jak bychom její smysl mohli také dobře vyložit) na tomto parlamentním fóru odmítli, rámovali své argumenty varováním před tzv. neomarxismem, popř. tzv. genderovou ideologií. Jejich argumentace byla vcelku věcně vyvrácena, a to i podle přiznání leckterých hlasitých odpůrců. Navíc, pojem neomarxismus zdomácněl v české politické debatě mj. díky jeho hojnému užívání rasisty a neonacisty – častovali jím své odpůrce, a posléze se stal nálepkou pro jakoukoli kritiku nerovnosti a snah o její narovnání, prostě výlevem zdejšího buranství. Genderového přístupu se občas dopouštějí už bibličtí autoři, když odmítají (nebo rovnou obracejí) tradiční role přisuzované přehlíženým, ponižovaným a utlačovaným.
Rámovat odmítání úmluvy proti násilí na slabších je ovšem možné i jinak, totiž společenskými okolnostmi, které onen senátní akt doprovázely. V případě Istanbulské úmluvy je to např. udělení pouze podmínečného trestu za opakované znásilňování, jehož se „dopustil“ brněnský odvolací soud, podle nějž znásilňovaná oběť prý neutrpěla psychickou újmu. Aby se moraváci necítili diskriminováni, připomeňme nestoudnost, s níž se o obětech svého znásilňování vyjadřoval před pražským soudem Dominik Feri, jako by (oprávněně?) sázel na to, že u těch, kdo ho soudí, najde pochopení. A to se podle odborníků dostane před soud pouze šest procent případů sexuálního násilí. A nakonec, neuplynulo ani 5 týdnů od šokující střelby na FFUK. Nejeden z příslušníků spodiny na sociálních sítích si tento výbuch smrtícího násilí pochvaluje a přitom dodá, že na tu fakultu chodí stejně jen zastánci genderu a vyznavači neomarxismu. Můžete namítnout, že to je naprostý suterén společnosti. Ale bohužel, s těmi vyššími patry ho spojuje stejný výtah. A v tomto čase, kdy nemalá část společnosti, a zejména ti, jimž záleží na ochraně slabších, prožívají otřesenost šokujícím násilím, v Senátu odmítli úmluvu proti násilí na slabších. Nevypovídá tohle rámování třebas o tom, do jaké společnosti se hlasití (a demagogičtí) odmítači úmluvy proti násilí zařadili? Nenaznačilo se tu (už poněkolikáté), že „takhle země není pro mladý“?
Ráno po oné noci jsem šel přes poloprázdné Staroměstské náměstí a koukám, že na mariánském sloupu – jednom z prvních pozdravů konzervativních ultras ve veřejném prostoru – mě zdraví už tři andělé s mečem. Na habsburských morových sloupech tradičně symbolizovali porážku moru, muslimů a protestantů. Čtvrtý zatím chybí, ale třeba bude porážet Istanbulskou úmluvu. Vlastně jsme se tu my poražení ocitli v docela zajímavé ekumeně. Tedy až na ten mor, ale v ekumeně si jak známo jeden moc vybírat partnery stejně nemůže… Každopádně, vítejte v roce 2024.