22. listopadu 2023 proběhly v Nizozemí volby do parlamentu, které přinesly velké překvapení a především šok. Vyhrál je s přehledem Geert Wilders a jeho strana PVV (Strana pro Svobodu), který se na evropské scéně kamarádí s Marine LePen a Tomiem Okamurou. Co toto vítězství znamená, co lze očekávat a na co se máme připravit?
To, že se v nizozemské politické situaci schyluje k velkým změnám, bylo jasné minimálně od krajských voleb na jaře 2023. Tehdy z ničeho nic vyhrálo hnutí BBB (hnutí farmářů a občanů), které odmítlo především postup vládních stran v otázkách životního prostředí. Už od minulých parlamentních voleb v r. 2021 nebylo ovšem pochyb, že strany v politickém středu čím dál víc ztrácejí terén. Jediná možnost pro proevropskou a demokratickou vládu byla sestavení koalice z 5 stran, které v některých ohledech měly velmi rozdílná stanoviska. Omezená akceschopnost této vlády vedla k nárůstu nespokojenosti s politickou situací.
Po rozpadu vlády, který působila otázka migrace, prohlásili postupně dosavadní lídři koaličních stran, že se vzdají svých stranických pozic. Nejcitelnější to bylo v případě největší koaliční strany VVD (Lidová strana pro svobodu a demokracii), kterou vedl od r. 2006 Mark Rutte, nyní dosluhující premiér. Krátce předtím, než převzal vedení strany, z ní odešel Geert Wilders, který prosazoval tvrdě odmítavý postoj k islámu. První koaliční vláda pod vedením Rutteho (2010–2012) byla menšinová a potřebovala parlamentní toleranci od Wilderse. Tato velmi obtížná a vratká spolupráce byla pro Rutteho důvodem, aby další spolupráci s PVV vyloučil.
První výrazný krok, který provedla nástupkyně Rutteho Dilan Yeşilgöz, byl, že tuto blokádu zrušila a připustila budoucí politickou spolupráci s Wildersem. Většina politických komentátorů v Nizozemí považuje toto rozhodnutí za klíčové jak pro nárůst Wildersových volebních preferencí, tak pro jeho následné vítězství. Yeşilgöz podle nich legitimizovala PVV jako demokratickou sílu, která nemá být v politickém životě izolována.
Do karet hrál Wildersovi patrně také fakt, že se v důsledku odchodu řady dosavadních stranických lídrů stal jedním z nejdéle sloužících politiků. V období, kdy na politické scéně bylo všechno v pohybu, si tedy mohl hrát na zkušeného politika se stabilizačním potenciálem.
Wilders ovšem není jediným vítězem
posledních parlamentních voleb v Nizozemí. Do tzv. Tweede Kamer (druhá, tedy dolní komora) se dostal i Pieter Omtzigt se svou novou pravostředovou stranou Nový sociální kontrakt (NSC). Omtzigt patří taktéž k dlouhodobým členům parlamentu. Dostal se do něj pod značkou Křesťanskodemokratické strany (CDA), z níž ovšem v předchozím volebním období vystoupil. Proslul v rámci aféry s odebíráním sociálních dávek těm, kteří byli podezření z jejich zneužívání. Díky němu se spustilo důkladné prošetření, v němž se ukázalo, že pravidla sociálního systému jsou nastavená  tak rigidně, že neumožňují uplatnit nápravu ani v případech, kdy se podezření ukáže být zjevně liché. Omtzigt dospěl k názoru, že nizozemská byrokracie ztratila lidský rozměr a najela na neosobní, technicistní způsob spravování veřejných záležitostí. Vidí v této skutečnosti důsledek neoliberálního pohledu na společnost, který ztratil ze zřetele aspekty solidarity, soudržnosti a odpovědnosti. Proto podle něj potřebuje nizozemská společnost novou sociální smlouvu, která by obnovila lidský rozměr politického života. Z CDA odešel, když vyšlo najevo, že by se ho vedení strany rádo zbavilo. Poslední dvě léta, kdy bylo čím dál jasnější, že vládní koalici chybí politická koncepce, dodala Omtzigtovi aureolu zachránce politického života a jeho legitimity. Průzkumy veřejného mínění mu dlouho přisuzovaly vítězství v příštích volbách.
Omtzigtův příběh v něčem připomíná Andreje Babiše, jehož protikorupční politický projekt měl také vrátit politice legitimitu a věrohodnost. K oběma se přidala řada osobností veřejného života a oba se ve svém počátečním vymezení nehlásili k žádné politické ideologii. Zásadní rozdíl mezi Omtzigtem a Babišem ovšem spočívá v tom, že Omtzigt nevstoupil do politiky jako podnikatel, který chce zefektivnit státní správu. V pozadí jeho projektu se neskrývá to, co se posléze objevilo u Babiše, tj. privatizace veřejného života ve prospěch jedné osobnosti, resp. firmy. Omtzigtovi zcela jistě nejde o zbohatnutí ani ochranu osobních materiálních zájmů. Výrazně se též liší jejich povahy. Zatímco egocentrický Babiš se rád předvádí, Omtzigt je introvertní osobností, která k rozhodnutí dospěje po dlouhém uvažování. Je příliš brzo na zhodnocení, zda jeho projekt uspěje, ale jasné je, že aureola zachránce systému mu bude v dohledné době spíše na obtíž.
Třetí osobností,
která vstoupila na domácí nizozemskou politickou scénu, je Frans Timmermans. Ve volbách vedl koalici sociálních demokratů PvdA a strany zelených GroenLinks. Timmermans se vzdal postu místopředsedy Evropské komise ve chvíli, kdy bylo jasné, že v nizozemské politice dojde k velké obměně. Přesto, že přední témata jako sociální systém nebo životní prostředí mohla ve volbách této levicové kombinaci nahrávat, nedokázal je Timmermans v předvolebních politických debatách využit ve svůj prospěch. Sice patří také k vítězům voleb, ale cesta k sestavení vlády s jeho účastí se v tuto chvíli nerýsuje.
Šok z Wilderova vítězství
byl v liberální části veřejného prostoru v Nizozemí velký. „Už to není moje Nizozemí, emigruji do své druhé vlasti, Portugalska, slušné země, kde porazili fašisty v r. 1974,“ psal záhy po volbách čtenář do novin s křesťanským profilem Trouw. „Strašně se stydím, že bydlím v zemi, kde vyhrála nesnášenlivost,“ poznamenal další. „Třináct let neoliberální politiky položilo základy pro rozmach strany jednoho muže [Wilders je jediným členem své strany] s částečně protiústavní agendou. Teď se máme vyrovnat s protiislámskou, protievropskou a pro-putinovskou stranou,“ komentoval hořce pisatel. Oblíbený sloupkař a znalec středoevropských poměrů (žil několik let v České republice) Stevo Akkerman volal po izolaci PVV. „Pokud je ti drahý právní stát, především rovná práva pro všechny občany bez ohledu na původ a náboženství, nemůžeš se propůjčovat k legitimování profilu dna PVV.“ O několik dní později srovnal Wildersův populismus s Mussolinim, který taktéž zdůraznil princip vůdcovství: mluví za lid a ten, kdo s ním nesouhlasí, je nepřítelem lidu. Akkermanův kolega a profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Leidenu Rob de Wijk varoval před zdáním, že Wilders je umírněnější než v časech, kdy byl izolovaný a v parlamentní opozici. Srovnal ho s Viktorem Orbánem, který se kdysi také jevil jako umírněný a otevřený politik, než se z něj vyklubal nacionalista s autoritářskými sklony.
Těmto otázkám čelí nyní především Omtzigt a NSC. Po volbách nastalo prozkoumávání možných sestav koaličního vládnutí, což je v nizozemské politice vždy pomalý proces. Takzvaný průzkumník Ronald Plasterk (který je členem a trochu disidentem sociální demokracie) před Vánocemi doporučil koalici z PVV, VVD, NSC a BBB. Podle průzkumu voliči pravostředových stran VVD a NSC takovou variantu podporují, ale obě strany řeší otázku, zda PVV respektuje ústavu. Ta zaručuje svobodu náboženství a rovnoprávnost všech občanů, což program PVV zpochybňuje tím, že prosazuje omezování veřejného působení islámu a omezování občanských práv muslimů. Wilders sice prohlašuje, že jeho strana se pohybuje a bude pohybovat v mantinelech ústavy, ale jeho dřívější výroky vzbuzují o jeho intencích oprávněné pochyby. Obzvlášť pro NSC je současné dilema citlivé, protože důvod jeho vzniku je právě dodržování etických norem a lidských práv v politice a ve společnosti. Navíc se ve Omtzigtově straně pohybuje několik osobností, pro které by vládní spolupráce s Wildersem byla velmi hořkou pilulkou.
O tom, jak se postavit
k perspektivě vlády s Wildersem na pozici premiéra, se rozpoutala debata i v církevních kruzích. Podle průzkumu se volební strategie těch, kdo se hlásí k církvím, příliš neliší od obecných čísel. Na 23 procent aktivních křesťanů volilo Wilderse, přičemž podíl je větší u římských katolíků a evangelikálních protestantů a nižší (15 %) u členů největší protestantské církve PKN. Posledně jmenovaná církev doposud k výsledkům voleb mlčí, což u některých farářů vyvolává kritiku. Někteří zveřejnili svůj apel na církevní vedení, aby formulovalo své stanovisko. „Svým mlčením nás necháváte ve štychu, ale ještě není pozdě.“ Církev se má podle nich vyjádřit i kvůli přistěhovalcům z mimoevropských zemí, mezi nimiž je řada křesťanů. Současná politická situace mezi nimi vyvolává velkou nejistotu, kterou má církev brát vážně. Církev by se neměla odvolávat na zásadu nemíchat se do stranickopolitické debaty. „Situace nyní stojí jinak. PVV překračuje hranici, která se překročit nemá. Její program je ve větší části v rozporu s tím, za čím stojí církev, není slučitelný s evangeliem, které mluví o lásce k bližním. Když se toto nyní děje, musí se církev ozvat.“
Je otázkou, je-li z politického hlediska rozumné ignorovat vítězství Wilderse tím, že by vznikla vláda demokratických stran zprava a zleva. Nebo je lepší, aby se ukázalo, že jeho populistické a neofašistické koncepty nefungují? Aby se takzvaně znemožnil? To by ovšem sebou neslo i znemožnění stran, které by se na jeho koaliční vládě podílely, tedy především VVD a NSC. Vedlo by to k hluboké krizi politického života v Nizozemí. Navíc se dá očekávat, že v první fázi svého eventuálního vládnutí by se Wilders soustředil na sociální politiku, jejíž charakter je spíše populisticko-levicový, aby upevnil svou politickou věrohodnost.
Není vyloučené, že vznikne nepolitická nebo menšinová vláda, která bude pro své plány vyhledávat parlamentní podporu ad hoc. Tímto způsobem by se NSC nebo VVD nemusely kompromitovat užší spoluprací s PVV. Tento model ovšem nemá v poválečných nizozemských politických dějinách tradici a vyvolal by řadu neznámých otázek a problémů, souvisejících s nouzovou povahou tohoto řešení.
Vítězství PVV je výsledkem stylu vládnutí
Marka Rutteho. Ten proslul výrokem, že politika a politik nepotřebují vizi. Tímto přístupem ke správě věci veřejných vyprázdnil politický diskurz, který se pak omezil na otázku, jak po mocensko-technické stránce nejlépe a nejpragmatičtěji organizovat státní správu. Do jisté míry je nadějné, že v posledních volbách v jisté po-rutteovské kocovině získaly strany, které zdůraznily nezbytnost vize, jak má společnost vypadat a podle jakých hodnot se má spravovat. K těm patří sociální demokracie se zelenými, NSC, některé další menší strany – ale bohužel i Wildersova PVV. Demokratické strany, které teď vyjednávají o sestavení koalice s Wildersem, nyní stojí před otázkou, má-li jeho vítězství obdobné kořeny, a jejich nynější úkolem je najít řešení pro palčivé politické problémy pod vedením Wilderse. Nizozemská politika vplouvá do neznámých vod s nejistými důsledky a směřováním.