Milá Marsho,
zjistila jsem, že Tvou knihu hodně kupují ženy, a dávají ji zas ženám jako dárek. Rozhodně se čte, lidé o ní pěkně mluví. Hubení Moravanů se možná dokonce stane obecněji známou „hláškou“. Já jsem knihu vzala do ruky s lehkou nedůvěrou. Manželky známých mužů se svěřují… je to už pomalu žánr, žánr velmi nenáročné literatury. Podtitul „Nevšední příběh výjimečné ženy v převratné době“ mne neoslnil ani trochu. Začala jsem číst, a po několika stránkách jsem zjistila, že se nemohu odtrhnout.
Cítím se osobně zasažena tím, jak ses cítila v Praze opuštěná. Proč jsem se s Tebou víc nebavila? Byli jsme členy jiného sboru, ale občas jsme na bohoslužby u Salvátora zašli, a vzpomínám si, že jsme spolu i trávily nějaký čas v té postranní místnosti pro matky s malými dětmi, naše děti si hrály, ale skoro jsme si nepovídaly. Já jsem byla hodně ostýchavá, a nenapadlo mě, že Ty taky.
Darja a Alfréd jsou i mými přáteli. I na Michaelovu babičku si vzpomínám. Byla to velmi rezolutní osoba a myslím, že by mladou novou členku rodiny občas přiváděla k slzám, i kdyby nebyla cizinka. A přitom to byla báječná žena, a byla oporou mnohým. Není nakonec chyba hlavně v nás, nás ostýchavých a nešikovných? Proč nám je to tak líto, když nás napomínají? Vypozorovala jsem souvislost s rytmem komunikace. Reagujeme tak, že se vyděšeně stáhneme, a s nějakou námitkou nebo vysvětlením se pokusíme ozvat, až když uběhnou podstatné vteřiny a minuty, a jen se ztrapníme. (Oč podstatnější byly ty vteřiny a minuty pro Tebe, když jsi češtinu vykoktávala všelijak…) Oni totiž lidé, kteří rádi napomínají, jsou strašně rychlí! Nemysleli to zle, jejich myšlenky už ubíhají jinam, už se vrhli do dalších taktů sdělování a konverzování, a vracet se k tomu, co bylo před chvílí řečeno, to je pro ně rušivé. Jako kdybys hrála na klavír nebo tancovala, a někdo tě vyváděl z rytmu. A oni přece nejlíp vědí, jak se hraje a tancuje. A tak se řekne, ta Marsha je nějaká přecitlivělá. Přecitlivělá Marsha se učí nakupovat, chodit na poštu a na úřady, loupat brambory, a zjišťujeme, že je odolnější a velkorysejší, než si sama zpočátku myslela, a hlavně dobrá pozorovatelka.
Setkala jsem se s názorem, že v knize příliš vychvaluješ Ameriku. Ano, vracíš se k tomu, po čem se Ti stýská, vzpomínáš na domov, a srovnávání, kterého je knížka plná, nám Čechům rozhodně nelichotí. Ale vždyť je to pravda! Vždyť americká společnost, zejména „nižší střední vrstva“ věřících lidí, kam zařazuješ svou rodinu, představuje opravdu zdravější prostředí než společnost československá! Sedmdesátá a osmdesátá léta se dnes popisují dost stereotypně: „nesmělo se cestovat“, „špiclovalo se“, „byla už taková doba“… Ty zavedené floskule nepoužíváš, ale líčíš například hrubost a tupost našich prodavaček tak výstižně, že to vydá na sociologickou studii. Upozorňuješ na leccos, co jsme pozapomněli, i na to, čeho jsme si ani nevšimli. Jen ať nám cizinky nastavují zrcadlo! Čím víc, tím líp.
Vyjadřuješ se velmi jednoduše. Opakuješ se, a stává se, že postupuješ jakoby v kruhu, pisatelé deníků tohle dobře znají. Zajímalo by mne, jestli je to záměrné, nebo bezděčné, rozhodně účinné. Ponoříme se tak i my do vzpomínek, jak prodavačky komandovaly, novorozenci museli být daleko od matek, tlačily jsme kočárky s padajícími kolečky. Vzpomínám si, jak jsem jednu dobu vždy po ujetí několika desítek metrů musela vytrénovaně kopnout do pravého předního, aby ještě vydrželo, ale tak efektní úprk kolečka do křižovatky, jaký líčíš, jsem nezažila. Popisuješ s gustem drobné nezdary a radosti, ale nezapomínáš na hlavní obrysy života v Československu, a z knihy je cítit nekompromisní postoj ke komunismu, velká úcta k jeho mučedníkům. „Některým intelektuálům ve Spojených státech připadaly ideály komunismu docela lákavé, ale skutečnost se pak projevila jako perverze sociální spravedlnosti, která generovala čiré společenské zlo.“
Text se dá číst i jako kronika událostí, na obálce se píše o „nahlédnutí do zákulisí politiky“ ale pozor, bude zklamán, kdo hledá historky, klepy o slavných lidech. Tu a tam se o nich zmiňuješ, ale často ani nenapíšeš jméno nebo jen křestní, a hned se obracíš jinam. Je to roztěkanost? Myslím že ne. Hlavní tah knihy jsou úvahy nad „tady“ a „tam“, a že život „tady“ je bohatě zalidněn, to už u Kocábových přirozeně patří k věci. Včetně toho, že jsi vařila jedno kafe za druhým pro zástupy hostů, tak jako Darja a jiné manželky disidentů.
Vážím si toho, jak píšeš o přímluvné modlitbě. To Tě asi překvapí, protože je to jen několik zmínek. Ale jakých! „…připomínala jsem si, že maminka se za mě právě teď jistě usilovně modlí“. Vyznívá to tak přirozeně, maminka se za mě modlí! Představuji si, že Tvoje maminka se modlila tiše doma, chodila pravidelně do kostela a i tam se modlila, za trpící, za vězněné všude na světě, i v té části světa, kde se octla její dcera, a že to dělala velmi neokázale, velké řeči o „modlitebním životě“ nevedla, a laskavost že pro ni byla samozřejmá jako dýchání.
Marsha Kocábová, Ani tady, ani tam
Nemo, Praha 2009