Boží slovo se neděje jako doslovné opakování. Hereze biblického fundamentalismu IV.

Číslo

Co zakládá vážnost Písma

Liberální teologie 19. století v rámci objevu historické podmíněnosti [A jak uvidíme, historické vědomí moderny je skutečně něco, přes co „nejede vlak“ a co působí neustálou výzvu pro jakoukoliv teologickou reflexi Nepodmíněného, tedy i nepodmíněného aspektu bible.] nejen autoritativních náboženských textů, ale vůbec všech duchovních fenoménů, odmítla výjimečné postavení bible založené na staroprotestantské nauce o inspiraci a bezvýhradně bibli vydala historicko-kritickému zkoumání.

V 19. století se již naplno emancipuje biblistika od dogmatiky, zesiluje tendence vidět především to lidské, tedy hledat historického, nedogmatického Ježíše, historický Ježíš se stává novým „kánonem v kánonu“, někdy i proti kánonu, dochází k znehodnocení teologie apoštola Pavla.

Tento proud měl jistě nábožensko-kritické tendence, ale jak (v apologetické tendenci) upozorňuje německý systematický teolog Dietrich Korsch, sama historická kritika má, přiznaně či nepřiznaně, své náboženské předpoklady: Jestliže vznáší nárok na všeobecnou platnost kritérií svých metod, musí ten, kdo kritiku aplikuje, považovat tato kritéria za bezprostředně jistá. A to až za tak jistá, že sama tato kritéria nemohou být podrobena další kritice. To ozřejmuje, proč historická kritika není založena na žádné imanentní, vnitrosvětské veličině, nýbrž na transcendentní, takové, která tento svět přesahuje: základ kritiky musí být tak nezávislý, že dovoluje kritiku všech závislostí a podmíněností. [KORSCH, Dietrich. Antwort auf Grundfragen christlichen Glaubens, Tübingen, 2016, s. 40.] A ideálně viděno, ryzí teologický liberalismus si nepodmíněného základu při svém objevování lidských a podmíněných aspektů víry, zjevení, náboženských představ a biblických textů byl a je vědom.

Dědictvím teologického liberalismu je také poznání, že nauka o inspiraci a odkazování na ni nemůže být dostatečným argumentem, který biblickému svědectví dodá náležitou autoritu, ani v církvi, natož ve veřejných debatách. Pregnantně to formulovat otec liberální teologie Friedrich Schleiermacher [Dalším složitým a problematickým aspektům Schleiermacherovy teologie, i teologie Písma, se zde nemůžeme věnovat (např. jeho upozadění Starého zákona).]: „Vážnost Písma svatého nemůže zakládat víru v Krista, spíše musí být tato víra již sama předpokládána, aby dodala Písmu svatému zvláštní vážnost.“ [SCHLEIERMACHER, Der christliche Glaube, II., s. 284, § 128; „i u nás musí předcházet víra dříve tak, že čtením těchto spisů budeme uvedeni do stavu, v němž byly napsány, a přijmeme na ní založenou povahu těchto knih, a že takováto nauka vždy může uspokojit jen již věřící.“ (s. 286)] Řečeno s Paulem Tillichem, člověk se již musí nacházet v „teologickém kruhu“, v situaci víry, v situaci, kdy uznává Boží zjevení jako to, co se ho bezpodmínečně dotýká. Teprve tehdy se mu bible stává Písmem svatým, resp. Božím slovem, Božím oslovením. A právě tato situace víry otevírá možnost rozlišovat, co je nepodmíněné, a co dějinně podmíněné, a to i v bibli.

Skutečnost, že člověk vposledu nijak nedisponuje možností, aby se do tohoto teologického kruhu sám dostal, že to je akt Boží milosti, na to ve své teologii, ale i nauce o Písmu upozorní v 1. polovině 20. století Karl Barth a jím iniciovaná dialektická teologie, resp. teologie Slova.

Boží Slovo a bible se vzájemně nekryjí

Než se však k Barthovi dostaneme, zmiňme jednoho z jeho inspirátorů: německého evangelického teologa Martina Kählera (1835–1912). Proti liberálnímu bádání o Ježíšově životě namítal – svědectví o Ježíši je všude v Novém zákoně utvářeno vírou v něj jakožto Krista. A tak z těchto pramenů není možné vypreparovat Ježíšův pouze lidský obraz, a to ani ze synoptických evangelií. Proto jej není možné stavět proti údajně dogmatizujícímu Pavlovi. Velikonoční víra prvních svědků měla vliv na jejich zpracování Ježíšova příběhu, ale toto svědectví není třeba považovat za zfalšované a nesměrodatné. Neboť skutečný „dějinný Kristus“ [Tyto úvahy přednesl ve vlivném spisu Der sogenannte historische Jesus und der geschichtliche, biblische Christus, Takzvaný historický Ježíš a dějinný, biblický Kristus] (1892) není jen tzv. „historický Ježíš“, nýbrž Ježíš, který vyvolal tu víru, která utvářela jeho obraz v Novém zákoně. Ježíš je ve svých dějinách působení jakožto „Kristus“, a tyto dějiny jeho působení není možné od něj jakožto od Ježíše oddělit. Svědectví o těchto dějinách působení mohou být v hlubším smyslu ryzím výrazem jeho skutečnosti i tehdy, jestliže to, o čem mluví, nepodávají v historickém smyslu přesně. [JOEST, Fundamentaltheologie, s. 162.] Rozhodující je tedy výrazný vliv, který zanechal Ježíš na víře svých učedníků. Proto Kähler hovoří o dějinném Kristu Bible. Skutečný Kristus je Kristus zvěstovaný, tedy Kristus, v kterého se věří.

Tím byl kanonický význam bible učiněn nezávislým na zjištěních historické kritiky. Dle Kählera spočívá základ tohoto významu v tom, že bible je „původní dokument, z něhož vychází kázání, které zakládá církev“. I to je přístup, který předpokládá dějiny působení: Ježíšovo působení vyvolalo víru, a tato víra zase kázané a zapsané svědectví o Ježíši (Nový zákon). Toto orální a psané svědectví potom založilo církev. V dalším živoucím působení skrze podobu Písma toto svědectví v církvi osvědčuje svou shromažďující a očistou sílu. „Je to původní a stále znova osvědčená zkušenost této dějinné působnosti, která vedla k sebrání biblických spisů do kánonu a která trvalým způsobem zdůvodňuje jeho význam.“ [JOEST, Fundamentaltheologie, s. 162.]

Proto mohl potom Kähler pregnantně formulovat zásadu, kterou pak rozvinula teologie Slova, totiž že zjevení, zvěst víry je více než litera bible: „Boží Slovo a bible se bez dalšího vzájemně nekryjí. Neboť toto Slovo se v církvi účinně neděje pouze jako doslovné opakování [z bible], nýbrž také jako samostatná vyznání víry (viva vox evangelii), ovšem, pokud a od té doby co existuje bible, nikdy bez dokazatelné souvislosti s ní.“ [KÄHLER, Die Wissenschaft der christlichen Lehre, s. 390, citováno in: KÖRTNER, Ulrich. Dogmatik, 2018, s. 43.]

Opakujeme: že se Boží Slovo a bible automaticky nekryjí, že se bible Božím Slovem stává v kontextu dění jejího čtení, výkladu a zvěstování – to je základní důraz teologie Slova, který odlišuje tuto pozici od biblického fundamentalismu, který na statické identitě Slova a litery (Bible) urputně lpí. Příště se podíváme na vlivnou pozici Karla Bartha a jeho následovníků.