To podobenství má zajímavou pre-historii. Kdysi dávno před tím, o hodně století dřív, si prorok Izajáš (Iz 5,1–7) stěžoval lidem, jaké má trápení se svou vinicí. Zasadil ji, oplotil, zabezpečil, vykopal lis, postavil strážní budku… A čeho se od ní dočkal? Jen pláňat. Jen kyselých hroznů.
A posluchači, odchovaní krásnými obrazy Písně Šalomounovy, docela rychle pochopili, že prorok nemá problémy s tím vinohradem, s tím kusem země na stráni za vesnicí, nýbrž že se chudák zklamal ve svém manželství. Ta vinice, kterou tak opečoval a do které tolik (citově) investoval, není kus země, nýbrž nevydařený vztah.
Jenomže pak se ukáže, že tím zklamaným manželem není Izajáš, nýbrž Hospodin, který se trpce zklamal ve svém lidu.
No a na tohle podobenství, které už mezitím zlidovělo a každý je (po)znal, teď naváže Ježíš. Jen proto na začátku tak zdůrazní, jak majitel tu vinici vybudoval z ničeho, jak ji zabezpečil a opečoval. Jsou to téměř citáty z toho Izajáše, aby souvislost každému došla.
Jenomže potom přijde první změna: tenhle majitel vinice kamsi odcestuje a svěří ji do péče jiným. Bůh, který jako by zůstal kdesi daleko.
A pak už to celé vezme jakýsi podivný, tragický spád. Ti, kterým to svěřil, nějak zapomněli právě na to, že jim to svěřil. Je daleko, možná i nezvěstný, a tak zkoušejí, co by se stalo, kdyby se na té vinici zařídili jako na svém. A ono to poměrně dlouho vypadá, že jim to projde.
Proti té původní, Izajášově provokaci je tady důležitá změna, kterou bychom neměli přehlédnout: vinice je tentokrát v pořádku. Dává úrodu hojnou. Opakovaně si Ježíš při svém putování a zvěstování Božího království povzdechne Žeň je hojná, ale dělníků málo.
Problém tentokrát není v té vinici, ale v těch, kteří se na ní zabydleli, jako by jim to všechno patřilo. Jako by s majitelem už vůbec nepočítali.
Když to tak Ježíš vypráví na chrámovém nádvoří, pár dní před pašijemi, tak všichni rychle pochopí, že mluví o „velekněžích“ – o té chrámové mafii, která se tenkrát v Hospodinově chrámu zabydlela, jako by jim to tam patřilo a jako by s Bohem už vůbec nebylo třeba počítat.
Jenomže posluchači, které Ježíš učil být kritičtí taky sami k sobě, se nad tím zamyslí – a dojde jim, že by to nemuselo být jenom o těch druhých, a tak z nich nakonec vypadne To snad ne!
No, a my už jen z bezpečného povzdálí a s nadhledem sledujeme ten obraz Hospodina jako zklamaného manžela nebo opuštěného, zneuznaného majitele.
Protože my už jsme přece jinde. Církev je nevěsta Kristova a my máme tu čest pracovat na vinici Páně… Ledaže by to vlastně…