Zvláštní příběh. Moderní badatelé ho někdy zařazují mezi tzv. přírodní zázraky, protože nevědí, jak se to tak stalo, že učedníkům vystačilo pět chlebů a dvě ryby až do konce, a nasytili všechny.
Ale ono je toho tam zvláštního mnohem víc. Třeba už umístění: zatímco Matouš a Marek shodně tvrdí, že se to odehrálo někde na odlehlém, opuštěném místě, Lukáš je přesvědčen, že to bylo ve městě jménem Betsaida. Obyvatelům Betsaidy by to mohlo polichotit. Ovšem když o pár veršů dál učedníci navrhují, ať si jdou zástupy opatřit jídlo a nocleh někam jinam, protože jsme zde na pustém místě (v. 12), vypadá to zas, že není na co být hrdý, že Betsaida musela být dost zapadlá díra a rozdíl mezi Betsaidou a opuštěným místem je pod Lukášovu rozlišovací schopnost.
Možná nám tím Lukáš chce říct, že když se zázrak může odehrát i v takové díře, jako je Betsaida – tak třeba i u nás.
A zázraky se tam dějí. Tím největším je podle mne to, že Ježíš z anonymního davu vytvoří společenství. Společným stolováním. Těch lidí je tam i podle nejskromnějších odhadů několik tisíc, ale ti všichni přišli za Ježíšem. Navzájem pro sebe nic neznamenali. Ježíš je přiměje, aby zasedli ke společnému stolu (i když tím improvizovaným stolem je nejspíš jen trávník, ale mají se na něm rozesadit po skupinách, jako kdyby seděli kolem stolů). A když potom Ježíš vzal chléb, pohlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, a ti zase dál těm zástupům, připomíná to nápadně večeři Páně. Ona to vlastně je taková první, předběžná příprava na večeři Páně.
A pak je tam ještě ten druhý zázrak, totiž že s těmi pěti chleby vystačili až do konce a nasytili se všichni.
Možná, že ti učedníci jsou na tom stejně jako výše zmínění badatelé: taky nevědí, jak se to tak stalo. Měli před sebou hladový zástup. Dostali úkol jej nasytit, přestože mají prázdné ruce. Vlastně ne úplně prázdné: pro začátek pět chlebů a dvě ryby. A odehraje se zázrak. Ale ne tak, že by z nebe spadla mana a křepelky jako kdysi za Mojžíše. Ani tak, že by se kameny změnily v chleby, jak onehdy kdosi Ježíšovi doporučoval. Ten zázrak se odehrál tak říkajíc „z ruky do huby“. Učedníci mají na začátku právě tak z ruky do úst pro prvních pár lidí. Ale přesto se do toho pustí. A vlastně nikdy během celé své činnosti nemají víc. Pořád to vypadá, že ještě chvilku a mohou to zabalit. Jenomže takhle navzdory předpokladům vydrží až do konce, a ještě po nich něco zbude.