Žasnu, jaká témata se v Protestantu objevují. Ten útlý časopis má opravdu široký záběr. Naposled (5/2023) mě zaujal článek o hlubinném úložišti jaderného odpadu: Proč úložiště zaplatíme dvakrát. Instinkt mi říká: Mlčeti zlato! Jedná se však o téma, které je mi blízké, a tak jsem se (nerozumně) rozhodl pro stříbro.
Nejvíc pozornosti autor článku věnuje návštěvě z Francie v Dolní Cerekvi a srovnává, jak ve Francii řeší přípravu hlubinného úložiště lépe. A také vyjadřuje zklamání až rozhořčení z politického rozhodování o úložišti v Česku a nedůvěřuje odborníkům, kteří jsou touto prací úkolováni. Politické stesky všeho druhu přeskakuji a vybírám jen zmínky týkající se geologie. Byť námitek proti mírně řečeno nepřesným tvrzením v článku by mohlo být více.
Jako první se ozývá argument voda. Protest, že jsme páteří evropského rozvodí, odkud jsou napájeny vodní zdroje zásobující mimo jiné Prahu a střední Čechy, však nemá žádnou váhu, protože povrchové toky nejsou nijak propojeny do takových hloubek a komunikují pouze s mělkými kolektory podzemních vod. Úložiště bude v hloubce několika set metrů, zcela utěsněno, takže neohrozí ani žádné studny a vrty pro zásobování vodou.
Zaujalo mě autorovo prohlášení, že ve Francii zahodili představu, že nejlepší horninou pro hlubinné úložiště je žula, a zvolili jílové horniny. Žula prý na rozdíl od jílu může puknout a radiace puklinou unikne do okolí. K tomu musím poznamenat, že ve Finsku (jako v první zemi na světě) již trvalé hlubinné úložiště jaderného odpadu budují – v žule. Testovací lokality hlubinného úložiště jaderného odpadu v Kanadě, Švýcarsku a Švédsku jsou rovněž v žulách. V souvrství jílů zkoušejí radioaktivní odpad kromě Francie například také v Belgii.
Představa, že žulový masiv do hloubky 500 m (to je projektovaná hloubka úložiště v Česku) praskne a rozevře se takhle hluboká škvíra, je snad možná v pohádkách o pokladech ve skalách, ale určitě ne ve skutečnosti. Fyzikální vlastnosti žuly, obzvlášť v hloubce, kde se již neprojevují účinky povrchového zvětrávání, jsou podstatně lepší než jílů – žula je celkově pevnější, chemicky stabilní, lépe odolává seismickým otřesům, nehrozí porušení novými zlomy, nehrozí závaly. Souvrství jílů navíc bývají složitější z hydrogeologického hlediska, což je docela klíčové. Hlavní výhodou jílů proti žulám jsou jejich lepší izolační vlastnosti. To však vzhledem k plánované hloubce uložení nehraje zásadní roli, nehledě k tomu, že samotné kontejnery jsou konstruovány tak, aby z nich radiace do okolních hornin nepronikala.
Autor o něco dále tvrdí, že budovat trvalé hlubinné úložiště má smysl až po ukončení jaderného programu. Jenže dokud jaderný program běží, odpadu přibývá a potřeba jeho bezpečného uložení je naopak stále naléhavější. Nebo se domnívá, že nynější dočasná úložiště jsou dlouhodobě bezpečná – bezpečnější, než hlubinné úložiště?
Výlet a společné vaření polévky v kotlíku na louce může být příjemně strávené odpoledne, ale když se přitom lidé vzájemně utvrzují v zavádějících nebo vysloveně nepravdivých „argumentech“, ztrácí akce na kráse a přitažlivosti. Nedivím se nezájmu většiny obyvatel okolních obcí a měst o tuto akci a nenazval bych jej rezignací ani lhostejností.
Neměli bychom polevovat v hledání pravdy, ani když jde o technické věci. Pokud jen sháníme další lidi pro podporu „své pravdy“, kterou jsme již našli – to je rezignace. Bez otazníku. A nepomůže, když se skrývá za pevné odhodlání znovu a znovu protestovat.