Kdo je náš? Já?

Číslo

Je „kdo je náš“ dobrá otázka? Snad není na škodu se zeptat. Jednou jsem se v Protestantu dočkal výčitky a odmítnutí: „Ne! Ten určitě náš není!“ Vzápětí přišlo potěšující zastání: „Ale ano, právě ten je náš!“ Potěšilo mě to. Netoužím po sbírání kontroverzních Kdojenášů. Naopak, raduji se z vlídnosti, vzájemnosti a vstřícnosti.

A jak se vidím já sám? Jsem „náš“? Vždyť jde jen o jedno prosté, přehledné a zřetelné přivlastňovací zájmeno náš vzpínající se k všeobsáhlosti. Nabízí se povědět, že „náš“ může být každý obyvatel naší planety. Ale ne! Je jím ten, koho jsem potkal a uvízl mi v mysli v dobrém.

Takže: Jsem já „náš“? Jak se já sám asi jevím druhým? Byl jsem a zůstávám mezi svými? Jsem „náš“?

Vzpomínám na ukončení svého pětiletého působení druhého faráře ve skotském sboru Condorrat v Cumbernauldu. Prožil jsem je ve sklíčenosti nad svou všelijakou nemohoucností. A tak jsem se dožil věcného hodnocení. Stojíme s farářem a pokladníkem sboru před naším condorratským kostelíkem. Oba dva se se mnou po pěti letech loučí. Pohlížejí na mě a říkají: „Asi, Tomáši, můžeme oba říct, že ani po pěti letech nevíme, kdo vlastně jsi.“ Byla to nečekaně přímá, ale také drásavá slova. Ano, je pravda, že jsem přišel téměř nahý ve slovu a pak i v rozpačitosti reakcí, zvláště vůči těmto dvěma nositelům sborové autority. Anebo to byla slova porozumivá? Či snad povzbudivá do příštích dnů? Pomohl jim k takové poznámce fakt, že jsem právě odcházel po zvolení na samostatný sbor?

Naše přicházení do Glasgow byl potěšující proces. Od samého počátku námluv ti, kteří mě nakonec přijali mezi sebe, jevili známky vřelého přátelství. Bylo to osvobozující. V cizině to byl nezměřitelný dar. Dar šesti let v mnohé radosti a potěšení. Dnes se tomu vděčně podivuji. Pohlížím na ručně vyšívanou zástěrku na rozchodnou v roce 1996. Jsou na ní vyšita jména našich dvou zemí, Česka a Skotska s vlajkami, názvy obou sborů a výšivka kostela Govanhill Trinity. A nadto také oba s Danielou víme, proč jsme byli „našimi“. Byl to nejen život v čase, kdy již nebyla v Evropě Berlínská zeď, ale také uchvacující přímost Glasgováků. Byli jsme mezi nimi doma.

Zajímavé bylo cítit se „náš“ mezi spolužáky na jedenáctiletce. Naše třídní soudružka učitelka měla výrazně nervní povahu. Byla svobodná a my jsme pro ni byli její rodina, jak ráda zdůrazňovala. Neprovokovala právě tím k drobným naschválům? Jedním z nich bylo házet papírové vlaštovky k tabuli, když zády k nám s křídou v ruce něco předepisovala. Po jednom zlostném slovním výpadu se k nám zase obrátila zády. Nevydržel jsem a moje vlaštovka ťukla do tabule. Vztekle a rezolutně začala vyšetřovat, kdo to byl. Prudkost reakce mně vzala odvahu se přiznat. Třída mlčela. „Dokud se viník nepřihlásí, zůstanete všichni po škole.“ S váhavostí jsem vstal a řekl, že to beru na sebe. „Tak a ty můžeš jít. Teď vím, že ty to nejsi.“ Odešel jsem ze třídy a venku čekal na ostatní. Vydrželi. Nikdo mě nepráskl. Věrní kamarádi a kamarádky.

Bylo neudržitelné být „náš“ ve službě v církvi v dobách střetů s normalizačním režimem, zvláště po podpisu Charty 77. Všemožný nátlak jsme prožívali všichni, ti nahoře i ti dole. Režim tlačil církevní představitele k odpovědnosti za svobodný hlas: „Vaše jednání ohrožuje církev. Mlčte a nechte nás jednat.“ Vzpomínám na dopis jednoho z tajemníků synodní rady: „… letos se bratře na celocírkevní kurz nepřihlašuj. Z pochopitelných důvodů bychom museli tvou přihlášku odmítnout…“ Pochopitelné důvody? Těch jsme se právě chtěli dobrat, abychom mohli být s vedením solidární. Pak bychom všichni byli „naši“.

Vzpomínám na radu jednoho kolegy faráře bývalému spolužáku působícímu v cizině. Na dotaz, kudy má jet do Telecího, k nám, signatářům Charty 77, odpověděl: „Za Bískem nejezdi! Jen mu přitížíš.“ Kdyby v té době byl na oné faře odposlech, pány od StB by to potěšilo. To byl jejich program: izolovat nás, abychom nebyli „naši“ ve své církvi.

Po ztrátě státního souhlasu k farářování jsem pracoval v lesích kolem Telecího. Byli jsme jen dva místní. Kolega Mirek byl nejen mým školitelem a instruktorem, jak zacházet s motorovou pilou, ale stal se také přítelem. V jeho společnosti jsem s přestávkami prožil téměř tři roky. Tehdy nám nepřišlo divné, že včerejší farář ze stejné obce pracuje v lese vedle něj, ani to, že se on na nic neptá a já otázky politické, či církevní do našeho vztahu nezatahuji.

A přeci jsem byl nakonec „náš“. Seděli jsme před Vánoci v lese kolem ohně s několika lesními dělníky. Hoši přinesli snůšku alkoholických nápojů, převážně rumových. Popíjeli jsme a povídali. Najednou přichází hajný Sváťa. Vždycky se ukázal, když šlo o alkohol. Nedovedu si představit, že by ho byl kdokoliv pozval, ale měl na kořalku velmi neselhávající čuch. Hned spustil: „Tak, hoši! Máte tu na Vánoce faráře. Tady si vylez, Tomáši, na ten pařez a kaž!!“ Někdo namítl: „Co blbneš, hajnej. Dej mu pokoj. Co ti bude povídat?“ Na to Sváťa: „Držte hubu! A ty si tam vylez, když už jsou Vánoce.“ Mirek: „Hele, Sváťo. Tomáš je tu s námi celej rok. Víme, co říká. Tak mu dej pokoj.“ Ano, na Matoušově kopci v lese nad Telecím jsem byl „náš“ .

květen 2023