Když jsem bydlel v Rumburku, svém prvním farářském působišti, jezdívali k nám z Prahy mí rodiče. A stalo se, že maminka zašla do pracovny k mému psacímu stolu, kde viděla kupy všelijakých papírů, které bylo třeba roztřídit a uložit či vyhodit. Šla za mnou a řekla: „To je hrozný, takovej nepořádek. Pojď mi ukázat, kam co patří.“ Ukázal jsem jí to, papíry roztřídila. A stalo se zvykem, že když k nám přijela, dělala mi na kancelářském stole pořádek. Jednou tam našla pohled, který mi poslal mládenec, s nímž jsem byl před mnoha lety na základní vojenské službě, potom jsme se už neviděli. Byl z evangelické rodiny, měl asi Evangelický kalendář, k němuž patří obsáhlý schematismus Českobratrské církve evangelické, kde lze i nalézt jména a působiště všech farářů této církve; tam mne našel i s adresou a napsal mi. To jsem mamince vysvětlil, když pohled přinesla. Zeptala se mne: „A odpověděl jsi mu?“ Já na to, že ne. Řekla: „Tak to bys měl. Protože ten pohled byla nabídka k přátelství. A té je dobré si vážit. Nepromarnit ji, protože to by tě třeba jednou i mohlo mrzet. A to záleží jen na tobě.“ A pokračovala: „Já jsem to se smutkem pochopila, když moje matka zemřela v koncentráku v Osvětimi. Tam byla půl roku, před tím půl druhého roku v Terezíně. Z obou míst občas posílala dopisy. Bydleli jsme tehdy s vámi – malými dětmi už v novém domě na Seči. Odehrávalo se tam plno věcí, které mě těšily. A protože jsem měla pořád co dělat, babičku v koncentráku jsem nechávala zbytečně dlouho čekat na odpovědi. A náhle přišel konec, už jsem ji nemohla v dopise potěšit. Když byla ještě naživu, mohla jsem jí přece psát pohotověji, to záleželo jen na mně. Dodnes mne to mrzí“. Ten hovor mi zůstal v hlavě. A i když jsem se příliš v odpovídání na dopisy nepolepšil, věděl jsem, že to je špatně a občas se to pokusil napravit, ať už psaním, nebo setkáním, abych nepromarňoval nabídky k přátelství. A hlavně, pochopil jsem, že jsou situace, kdy to, co je dobré pro druhého člověka či pro celou skupinu lidí, …
…mohu udělat jen já.
Náhle tu není nikdo jiný, kdo by potěšil, pomohl v trápení, podal pomocnou ruku v nesnázích, zastal se ukřivděného, postavil se za spravedlnost či proti lži. Jen já to mohu učinit. A když se rozhoupávám k správnému činu, tak se může stát, že v cestě mi nestojí jen má pohodlnost, mé nepovedené nakládání s časem, jen zmatek v tom, co je mi prioritou. Někdy můžu mít i obavy, že si způsobím škodu, shodím se u lidí, na nichž mi záleží, uškodím si v zaměstnání, nebo že se svým spravedlivým jednáním dokonce ohrozím. Takže v cestě správnému činu může stát i strach. A přece i tehdy je dobré se vzchopit a jít do toho. Inspiraci do takových situací nalézám v bibli. Připomenu dva biblické příběhy.
Kniha Ester
vypráví příběh o Židovce stejného jména a jejím moudrém strýci a poručníkovi Mardokajovi. Krásná Ester velmi povýší, stane se ženou perského krále Achašveroše. Musí ovšem dodržovat přísná pravidla života na královském dvoře. Později se pak stane, že Haman, jeden z královských vezírů, dnes bychom řekli ministrů, povýší také a to na post prvního králova oblíbence a rádce. Tento mocný muž nenávidí Židy, zejména mu pije krev Mardokaj, který se mu servilně neklaní. Nu, a Hamanovi se podaří krále přemluvit, aby vydal zákon nařizující likvidaci všech Židů v království. Pozoruhodný je způsob, jakým Haman králi vysvětluje, proč je třeba Židy zlikvidovat. Říká: „Je tu jakýsi lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách tvého království. Jejich zákony jsou odchylné od zákonů všech národů a zákony královskými se neřídí.“ Byla to samozřejmě polopravda, protože Židé se královskými zákony řídili ve všem, pokud to nebylo v rozporu s Mojžíšovým zákonem, nicméně křivé obvinění zabralo a král vydal zákon proti Židům. Jeho součástí bylo i usnesení, že likvidátoři Židů si budou moci ponechat jejich majetek. Židé naříkají a připravují se na krvavý pogrom. Avšak Mardokaj jedná. Pokouší se pogromu zabránit. Obrátí se na svou neteř, královnu Ester s žádostí, aby šla ke králi a přimluvila se za svůj lid. Královna zprvu odmítne, protože jde o tuze riskantní podnik: „Všichni … vědí, že pro každého muže i ženu, kteří by bez pozvání vešli do vnitřního nádvoří ke králi, platí jediný zákon – usmrtit. Jen ten, k němuž král vztáhne zlaté žezlo, zůstane na živu. Já jsem už třicet dní nebyla zavolána, abych vešla ke králi.“ Na to, jak je psáno v Knize Ester, Mardokaj vzkáže Esteře: „Nedomnívej se, že v domě králově vyvázneš životem, jediná ze všech Židů. Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde Židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“ Ester poslala odpověď Mardokajovi: „Jdi, shromažď všechny Židy, kteří jsou v Šušanu, a postěte se za mne. Nejezte a nepijte po tři dny a tři noci. Také já a mé dívky se budeme takto postit. Potom půjdu ke králi, třebas to není podle zákona. Mám-li zahynout, zahynu.“ Když potom po třech dnech Ester ke králi šla, nezahynula. Král k ní vztáhl zlaté žezlo, mohla s ním mluvit. Podařilo se jí zabránit pogromu, ba dokonce i krále ovlivnila, že povolil Židům se bránit. Dodnes zbožní Židé o svátku Purim čtou knihu Ester a radují se, že nemusí dopadnout vždycky všechno špatně.
Vykladači říkají, že důvod, proč byla kniha Ester zařazena do bible, je zřejmý z veršů 13–17 ze 4. kapitoly; nejdůležitější z tohoto oddílu pak jsou slova: „Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“
Pokusme se vžít do Ester, když zprvu odmítla ke králi jít. Nechtěla riskovat. Dá se říci, že reagovala přirozeně lidsky. Jako královna žila v blahobytu a úctě svých služebníků. Tak to na světě bývá, že lidé si užívají darů života, když jim je jich dopřáno, a ani bible na tom nevidí nic závadného. Ale ve světle našeho příběhu je zřejmé, že mohou přijít i chvíle, kdy se najednou ukáže, že člověk tu je i kvůli něčemu jinému, než aby si užíval darů života, totiž proto, aby udělal práci, vykonal věc, kterou nikdo jiný za něj udělat nemůže. Čím výše je člověk postavený, tím větší riziko bývá s takovou prací spojeno. Jako u té Ester. Té se vůbec nechtělo jít ke králi, aby se přimluvila za svůj národ, vždyť mohla ztratit nejen blahobyt a prestiž královny, ale i život. Jenže tu byla i ta okolnost, že mimo ní se ke králi žádný jiný přímluvce dostat nemohl. Nikdo to nemohl vzít za ní. Proto jí Mardokaj říká: „Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“ A ona se vzchopí a jde. Udělá věc, kterou nikdo jiný udělat nemohl, udělá věc, do které se jí vůbec nechtělo. A její život má najednou nový, jiný smysl. Proto se o ní píše v bibli a čte na židovský svátek Purim po tisíciletí.
Evangelia vyprávějí podobný příběh,
který se udál o mnoho let později. Josef z Arimatie, Ježíšův přívrženec, který se však se svou vírou skrýval, protože se bál Ježíšových nepřátel, ze své anonymity vystoupil ve chvíli, kdy bylo třeba ukřižovaného Ježíše důstojně pohřbít. Bylo třeba to zorganizovat, vykonat. To věděli a chtěli vykonat všichni Ježíšovi učedníci. Nejprve ovšem bylo třeba požádat Piláta o vydání Ježíšova těla. A do toho se asi nikomu z Ježíšových učedníků moc nechtělo. Římský místodržící Pilát byl znám jako krutý a nevypočitatelný vládce, navíc Ježíše nechal popravit jako zločince. A tak bylo riskantní vystoupit z anonymity a ukázat se jako Ježíšův přívrženec. A pak tu ještě byla i ta věc, že k Pilátovi se hned tak každý nedostal. Obyčejný neurozený člověk neměl téměř šanci. A takoví byli Ježíšovi učedníci skoro všichni. To chápal Josef z Arimatie, jenž byl člen nejvyšší židovské rady a zároveň i očekával království Boží, jinak řečeno také v Ježíše věřil jako v Mesiáše. U Matouše o něm navíc čteme, že byl zámožný, u Jana pak, že to byl učedník Ježíšův, ale tajný, protože se bál Židů. Rozumějme tehdejších židovských autorit. Ano, Josef z Arimatie věděl, že on, člen nejvyšší rady, dnes by se řeklo poslanec v parlamentu, navíc člověk známý svým bohatstvím, má šanci dostat se k Pilátovi, který byl ochoten jednat jen s takto vysoce postavenými lidmi. Můžeme si ovšem i představit, že Josefovi, do té chvíle tajnému Ježíšovu přívrženci, se k Pilátovi nechtělo, že se bál, jak to dopadne. Doposud se skrýval se svou vírou i před vlastním národem, aby neohrozil svoje poslanecké postavení. Teď však mu bylo jasné, že k Pilátovi půjde buď on, nebo nejspíš nikdo. Proto, jak čteme v Markově evangeliu 15. kapitole, Josef si dodal odvahy, vešel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. A Pilát tělo vydal. Podobně jako kdysi Ester udělal i Josef potřebnou věc navzdory strachu.
I lidé s nižším postavením,
než Ester či Josef z Arimatie, se dostávají do situací, kdy jen oni a nikdo jiný, mohou vykonat něco ve prospěch ztrápených bližních, nebo pro Kristovu pravdu a spravedlnost. A může jít o docela obyčejné věci života, jako je zastat se ukřivděného, podaná pomocná ruka člověku starostmi přetíženému, laskavé slovo pro nešťastného, když tu není nikdo jiný, kdo by tu věc vykonal. Vždy znova je přitom třeba hledat odvahu a překonávat obavu, že si zadáme, že se o něco připravíme. Tu však, my pohodlní moderní individualisté neustále se obávající o své osobní štěstí, slyšme, o čem nám svědčí Ester a Josef z Arimatie: Větší štěstí je, když dokážeme rozpoznat chvíle, kvůli kterým tu na světě jsme – se svým postavením, s tím co umíme, co jsme schopni dokázat. Chvíle, kdy jen my sami můžeme vykonat dobrou prospěšnou věc. My, nebo nikdo. Kéž nám Bůh dává citlivé srdce, abychom ony chvíle postřehli, a odvahu, abychom udělali, co je třeba.
Tímto textem končíme volnou řadu, v níž se autor vracel ke svým vzpomínkám (viz paměti Pohled zpět) a promýšlel znovu vybraná témata, důležitá i pro další generace.