V říjnu 1990 vydala Academia Patočkovy Kacířské eseje o filosofii dějin. Zájem o dílo Jana Patočky byl mezi některými evangelíky podnícen několika jeho články v Křesťanské revui šedesátých let a pravděpodobně i jeho dlouhodobým přátelstvím s J. B. Součkem – profesorem KEBF, u něhož studenti theologie mohli získávat o Patočkovi první informace. Ale zcela jisté k zájmu o Patočku přispělo jeho docenění T. G. Masaryka a E. Rádla v průběhu let sedmdesátých.
Profesor Patočka vidí zrod svobodného lidství v řecké polis. Zde se „objevuje opravdové, jedinečné já…“ Obec, to je „místo péče o duši“ dle Sokrata (s. 112). Křesťanská starost o duši, jak Patočka ukazuje na apoštolu Pavlovi, znamená něco docela jiného. „Hlavni rozdíl zdá se spočívat v tom, že teprve nyní je objeven ten vlastní obsah duše, který spočívá v tom, že pravda, o kterou duše bojuje, není pravda nazírání, nýbrž pravda vlastního osudu, pravda spojená s věčnou odpovědností, z níž není odvolání na věky věků. Nikoli názorem idejí, a tedy vazbou k jsoucnu, které odvěce, věčně jest, nýbrž otevřením se propastnosti božství a lidství, bohočlověčenstvi zcela jedinečného, a proto definitivně o sobě rozhodujícího, vzniká vlastní život duše, její bytostný obsah, který se veskrze týče tohoto bezpříkladného dramatu. Klasický transcendentní Bůh v kombinaci se starozákonním Pánem dějin stává se hlavní osobou v tomto vnitřním dramatu, které činí dramatem spasení a milosti“ (s. 116).
Nahlédneme-li do starozákonních knih, zejména prorockých, zjistíme, že starozákonní Pán dějin svým slovem povolává k odpovědnému lidství proroka. V této vrstvě má své zakotvení lidství, které je do určité míry srovnatelné s lidstvím, jehož zrod vidí Patočka v řecké polis. O významu starozákonních proroků slyšíme u Ladislava Hejdánka (např. v časopisu Reflexe), a dále ze starozákonních studií Milana Balabána (Tázání po budoucím, samizdat) a Milana Mrázka (Genesis 1–11, SR ČCE 1990). Proroctví není pouze jev starozákonní, v nové podobě prorůstá i sbory novozákonní doby. Později můžeme tento jev sledovat všude tam, kde se rodí lidství odpovědné Bohu – takovou prorockou výzvou jsou např. některé nové písně.
Nevím, jestli je správné ptát se, co bylo první: zda řecká polis nebo prorok odpovědný Bohu. Nejde v prvé řadě o soupeření, ale spíše o pozvání. K odpovědnému lidství máme směřovat, aniž bychom předem vylučovali inspiraci řeckou polis nebo proroky. To je, myslím, východisko pro dotazováni po smyslu dějin a pro hledáni odpovědi na otázku, kterou Jan Patočka klade v závěru úvah o naší civilizaci – „zda dějinný člověk se chce ještě přiznávat k dějinám“ (s. 126).