1 Pt 5,8–11
Bratři a sestry, slova, která napsal na závěr svého dopisu apoštol Petr, nám na první poslech znějí velice silně: Vzepřete se ďáblu. Nevidí to ten apoštol příliš černobíle? Nepřehání? Neklade přílišný nárok? Máme bdít, máme se mít na pozoru před nepřítelem – nepřipomíná to trochu doby, kdy zdejší vrchnost nabádala obyvatelstvo k třídní ostražitosti a nenávisti k nepříteli?
Apoštol však nechce přehánět, ani vyvolávat atmosféru strachu, podezíravosti či nenávisti. Jeho slova jsou totiž práva situaci, ve které je napsal a ve které je četlo společenství jemu svěřené. Křesťané se ocitli uprostřed pronásledování. Na jiném místě svého listu píše o ohni zkoušky, který už přišel (4,12). Římští státní úředníci začali zjišťovat, co to ti křesťané provozují za podivné rejdy a zdali vůbec uznávají božství římského císaře. A tam, kde křesťané odmítli vyznat, že císař je Pán, tam, kde mu odmítli přiznat to, co náleží jedině Ježíši Kristu, tam zřejmě končili ve vězení a snad i na popravišti.
V této situaci leží na pastýři církve a na svědku o Ježíši Kristu velká zodpovědnost – nazývat věci pravým jménem. Žádné vytáčky, kličkování, žádné zastírací teologické či jiné manévry. Jasná řeč je třeba, aby svěřené společenství vědělo, kudy dál – proto apoštol píše „ďábel obchází jako lev řvoucí a přitom hledá, koho by pohltil.“
Dvě polohy má tato zřetelná výpověď: jednoznačně upozorňuje, na čí stranu se teď postavila římská moc, komu slouží římský státní aparát – slouží Zlému, protože si osobuje, nač v žádném případě nemá právo. Ale nejen to. Apoštolovo jasné slovo také upozorňuje, že jde o zákeřnou léčku. Situace, ve které se církev ocitla, nahání strach – a rozhoduje-li člověk ve strachu, rozhoduje se na prvním místě podle toho, co mu našeptává jeho pud sebezáchovy. Vira se pak dostane až na další místo a leckdy je dobrá jen k tornu, aby naše jednání, strachem či pudem sebezáchovy motivované, omlouvala a zakrývala více či méně zbožnými důvody. Píše-li apoštol „vzepřete se nepříteli“, znamená to zároveň, vzepřete se vlastnímu strachu. Nedejte na něj, nedopusťte, aby ovládl vaše jednání a rozhodování! A tohle jsou opravdu silná slova My totiž velice neradi slyšíme, když nám někdo naznačí, že jednáme, či že bychom mohli jednat ze strachu.
Možná vás už napadlo, že kázat na tento text už není up-to-date, aktuální, že takovouto zvěst jsme potřebovali slyšet přinejmenším před rokem a dříve, že teď už nám není nic platná. Teď už se církve a křesťané čeho bát nemají, těší se respektu mnohých, bohoslužby se vysílají v rozhlase, kdekdo včetně ministra školství se ohání biblí a křesťanskými hodnotami. Přesto mám za to, že nás dvojím způsobem apoštolova zvěst oslovuje. 1. Pohlédneme-li nazpátek, zjistíme, že jsme od svých pastýřů takovéto zřetelné rady a napomenutí nedostávali. Nemám teď na mysli nějakou lacinou antikomunistickou propagandu, ale zřetelné slovo o tom, že určité praktiky, se kterými jsme se za komunistického režimu setkávali, byly zcela neoprávněné, byly takové, že k nim víra musí říci „ne“. Místo toho jsme od svých církevních pastýřů slýchali, že křesťané mají zdejší režim a jeho ideologii podporovat svou účastí u voleb, že není v pořádku vystupovat s kritikou různých bezpráví, obelhávání, pronásledování, že je třeba jednat tak, aby si to státní moc (ani ve snu) nemohla vyložit ve zlém. Přijali jsme tak a uznali její totalitní charakter – ačkoli právě víra má na podobné ohrožení reagovat jako jedna z prvních.
A tak církev místo toho, aby byla místem, odkud vyzařuje pravdivost, odvaha, jednoznačné jednání a zápas o spravedlnost, byla sama pohlcena obecným rozkladem hodnot, rozkladem, ke kterému dochází všude tam, kde lidé jednají poslušni vlastního strachu.
2. To, že se změnily poměry, neznamená, že naše křesťanství, naše sbory a víru už nic neohrožuje. Ten zlý už možná nemá převlek řvoucího lva, ale ohrožuje nás v méně nápadné podobě. A tak si nepřestávejme připomínat, že stopy jeho díla jsou tak či onak v srdci každého z nás. Stále je třeba střízlivosti a bdělosti, aby nás různá ohrožení nepohltila – ať už je to falešné uspokojení nad tím, co všechno teď církev může, jistý druh povýšenectví, samospravedlnost a v neposlední řadě také pokušení rychle a lacino zapomenout na problémy minulosti, které nás ovšem kvůli tomu nepřestanou trápit.
Jeden z těch problémů se nám vnucuje přímo z textu epištoly: „pamatujte, že vaši bratři všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy.“ My jsme si – jako evangelíci, ale zrovna tak jako občané – odvykli hledět za svůj každodenní životní obzor. Ale skutečná víra dohlédne dál než na svá vlastní církevní či rodinná humna. Apoštol to adresátům připomíná jednoznačné: nejste v tom sami, nejde přece jen o vás. Vedle svůj zápas s vědomím, že jste zodpovědni za své bratry. Za ty blízké a známé i za ty vzdálené a neznámé. Podlehnete-li vy, oslabí to i vaše bratry. A jste-li naopak v závětří, neznamená to, že se vás pronásledování druhých netýká. Tak vypadá skutečná solidarita. Z této polohy roste každý opravdový zápas o spravedlnost.
Zápas, ve kterém tak či onak máme osvědčit odolnost a vytrvalost, vposledu ovšem nevyrůstá z nás samých: „A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen.“
Ani ta nejdramatičtější situace, ale ani každodenní únava a pocit bezmoci nás nemusí pohltit a zastřít nám výhled ke Kristovu konečnému vítězství. Ani v posledních 40 letech ani teď nepřestalo platit, že Boží Království v tomto světě roste a my smíme díky Ježíši Kristu mít podíl na jeho osvobozující moci.
Jeho pohyb nás nese. A z výhledu ke Kristovu vítězství smíme čerpat sílu, ať jsou poměry jakékoli. Boží plán spásy přece lidská zloba a svévole nikdy v trosky neobrátí. A k této darované jistotě – jistotě, která má moc umenšit naše trápení a strach a vždy znova nás postavit na nohy k té nezbývá než povědět svoje vděčné „Amen“.