V Přítomnosti (červen 1990/1) se Jan Vít ptá: Bojíte se katolíků? V srpnovém čísle Reportéra (1990/14) se zas Josef Zvěřina snaží rozptýlit naše obavy z katolického triumfalismu, kdežto jeho redakční kolega a šéfredaktor Reportéra Dušan Mrňa z klerikalismu strach má (1990/13) obává se nového náporu ideologie, tentokrát oblečené do kutny nebo taláru. Do jisté míry jeho obavy sdílím. Měl bych také strach z ideologického znásilňování dětí na školách, kdyby se teď místo o Leninovi a VŘSR začaly povinně učit o Ježíši Kristu a jeho učednících, o svatých a reformačních otcích, a kdyby paní učitelka byla hodnocena podle toho, kolik dětských modlitbiček umí děti pěkně odhrkat a kolik náboženských symbolů už umí nakreslit. Zatím ještě nová prvouka pro předškolní věk vypracována není, takže bude velmi záležet na rodičích a učitelích, jakou formu dostane.
Na druhou stranu mám také obavu, aby do jisté míry oprávněný strach z klerikalismu nakonec nevedl k nebezpečnému extrému – k odmítnutí křesťanství vůbec. Nelze přehlédnut, že Evropa se nestala velkou zejména díky vědě a technice, ale hlavně díky menšinám, které přiznávaly lidství každému člověku nejen mocným a privilegovaným. Lidská a občanská práva se zrodila v Evropě – v euroamerické civilizaci. Pokud nechceme, aby nás teď pohltila probouzející se Asie, pak je nutné, abychom vzali vážně naše nejdůležitější duchovní tradice. Mezi ně rozhodně křesťanství patří. A protože se v této úvaze chci soustředit na problematiku předškolní výchovy, je dobré si uvědomit, že opravdový zájem o dítě a jeho svět se rodí až na půdě křesťanské, dříve ne. Bylo by škoda, kdyby strach z klerikalismu přivedl učitelky mateřských škol k závěru, že není potřeba děti seznámit se základními prvky křesťanského náboženství. Školky by měly být v tomto ohledu nadkonfesijní a humanistické zároveň. Mělo by se zde učit toleranci, aby se někdo na druhého nedíval s odporem proto, že je bezvěrec. Na druhé straně by se nemělo stát, aby se někdo druhému posmíval jen proto, že věří a chodí do kostela. Pohrdání i respektu vůči druhým se děti učí už odmala prostřednictvím svých vychovatelů a záleží na rodičích a učitelkách, čím žijí.
Bude-li se v průběhu příštích let nové koncipovat prvouka pro děti v mateřských školách, pak jedním z impulsů, který by tuto humanisticko-křesťanskou prvouku mohl vzkřísit k životu, je knížka Tinie de Vries Tím vše začíná. Jak podtitul připomíná, jedná se o biblické příběhy k předčítání a vyprávění dětem Předškolního věku – praktická příručka pro rodiče a vychovatele. Metodické zpracovaní látky vychází vstříc rozpoznání, které mimo jiné vyslovil např. J. Piaget, že myšlení dítěte předškolního věku je předpojmové, že předškolní věk je věkem vyprávění a že pro rozumový vývoj dítěte je nejdůležitější naučit se zacházet s předměty.
Každý biblický příběh je převyprávěn tak, aby vyprávění nebylo příliš dlouhé a dítě vydrželo poslouchat. Vypravěč je veden k tornu, aby se snažil vyjít od skutečností dítěti známých. Např. vyprávění o Rút je nadepsáno Hlad v zemi Kananejské. A vyprávění začíná: „Co potřebuje rostlinka, aby mohla růst? Vodu a sluníčko. Co potřebují brambory, mrkev, zelí, jablíčka, hrušky, švestky, aby mohly růst? Ano, také vodu a sluníčko.“ (atd. , viz s. 6). Ale napřed, než se vůbec začne vyprávět, je doporučeno s dětmi o probíraném tématu hovořit
a zde u zmíněné úlohy se máme dětí nejprve zeptat, zda některé nepěstuje „doma v květináči nebo na zahrádce květiny, o které se stará a pozoruje, jak rostou“. Dále mají děti vyjmenovat různé druhy zeleniny, ovoce a obilí (s.76). Každé vyprávění je takto přiblíženo úvodním rozhovorem, v němž se učitelka nebo rodiče snaží přiblížit myšlenkovému světu dítěte předškolního věku. Tato příprava není samoúčelná a nemusí děti rozptýlit – záleží pochopitelně na způsobu rozhovoru. Naopak, může napomoci dítěti k lepšímu prožití příběhu.
Dítě se potřebuje do příběhu vžít a přivlastnit si ho. V této souvislosti bych připomenul několik slov z předmluvy jiné příručky Podle bible nejmenším (O. A. Funda, vydala Synodní rada ČCE, 1978): „příručce nejde prvořadě o dějepravné přetlumočení biblických příběhů, ale o zprostředkování prožitku, do něhož posluchače vtahuje to které vyprávění. Nejde o to, aby si posluchač odnesl znalost vyprávění, např. o babylónské věži, ale aby mu byl zpřítomněn prožitek, že kde křičím jen „já, já, já,“ nerozumím ostatním a nakonec nám to spadne " (s. 4).
Není potřeba se bát, že dítě nerozumí starověkým reáliím, protože dítě předškolního věku se i u pohádek nepozastavuje nad existencí králů, rytířů, draků a čarodějnic. Tyto postavy zrcadlí jiné sociální souřadnice než zná naše doba a přesto dítě příběhu rozumí. Dobové reálie ho příliš neznervózňují. Zato však velmi intenzívně prožívá všechna nebezpečí, kterými pohádkový hrdina musí projít, než všechno šťastně dopadne. Dítě intenzívně prožívá problém spravedlnosti, lži a pravdy, smíření, odpuštění i prokletí. Prožívá s hrdinou jeho ohrožení, utrpení i vysvobození. Během vyprávění se bojí, aby třeba princ Balaja vyvázl ze všech těžkostí anebo aby Josef nezahynul v Egyptě anebo zas Jonáš nezůstal už navždy v břichu velryby. Pro děti je důležitá konfrontace s těmito postavami, protože pak nastupují do našeho dospělého světa s důvěrou, ie v něm najdou své místo.
Zatím dítě mezi pohádkou a biblickým příběhem nerozlišuje, tento rozdíl si uvědomí až teprve později. Ale už nyní se učí naslouchat mluvenému slovu. Poznává, že slovo má váhu. A je dobré, když se držíme biblického realismu, který člověka nijak nepřikrašluje – i král David, i Ježíš a jeho učedníci jsou vykresleni jako lidé, kteří pociťuji strach i radost, a mají podobné problémy jako máme my. A není náhodou, že ve všech biblických příručkách, tedy i v knize Tím vše začíná, se vypráví o Ježíšově smrti a utrpení, o selhání Petra atd. Je dobré i o těchto problémech s dětmi mluvit, aby si nakonec přece jen nemyslely, že si někde koupí čarovný proutek anebo kouzelné telefonní sluchátko, jako mají Mach a Šebestová. Po způsobu pohádek by si nakonec vytvořily představu Boha Otce jako kouzelného dědečka, který pomocí andělů za nás vyřeší všechny konflikty a těžkosti. Boží pomoc či všemohoucnost se tímto pohádkovým způsobem zjednodušovat nedá.
Každý příběh je ilustrován. Autor ilustrací A. D. Dekkers se nám nesnaží nic namluvit tzv. realistickou kresbou, jako např. Ilustrovaná bible pro mládež (mezi dětmi známá jako Ilustrovaná bible – Zagreb 1982), která biblická vyprávění posouvá do sféry pohádek (pohádkově krásných postav) a někdy zas reportážních dokumentů, které mají vytvořit zdání přesvědčivosti pomocí podrobně prokreslených reálií. A. D. Dekkers vystihuje základní témata příběhu a volí způsob kresby srozumitelný dětem i dospělým. Symbolickým zjednodušením se vyhýbá nebezpečí ulpění na dobových reáliích. Daří se mu tak vystihnout existenční hloubku příběhu. Ilustracemi nechce čtenáře hlavně pobavit nebo příběh ještě vyšperkovat nějakým dalším postřehem. Chce sdělit základní problematiku pomocí kresby, která staví na symbolickém zjednodušení postav, čímž velmi výrazně napomáhá porozumění, respektive znovuprožití příběhu pomocí obrázku, aniž by dítě bylo zkoušeno nějakými kontrolními otázkami. Tímto způsobem kresby se vyhnul úskalí, na němž často troskotají mnozí ilustrátoři, kteří chtějí udělat knížku ještě čtivější a zábavnější – ovšem dělají to za cenu znehodnocení minulosti. Vytvářejí falešnou představu, že starověká vyprávění jsou přece jen naivní. Hrdinové jsou chudáčci, kteří věřili – na rozdíl od nás – všelijakým pověrám, a protože nedosáhli naší technické úrovně, nezbývalo jim než si vymyslet náhradní řešení pomocí příběhů, které zrcadlí jejich touhy a sny (jako bychom si v sci-fi románech nevytvářeli něco obdobného, jako by dnešní člověk nepodléhal mnoha moderním pověrám). Pro nás jsou pak ta starověká vyprávění více méně jen vyprávění zábavná. Tímto předsudkem (pohledem znehodnocujícím minulost) je zatížena jednak zajímavá kniha Diogenés v sudu od Hany Doskočilové, kterou ilustroval Gabriel Filcík (Praha 1987/2).
Příběhy jsou zakončeny poznámkami, tzv. zpracováním námětu. Pomocí kresby, zpěvem písničky atd. je opět zopakováno existencionální jádro příběhu, což je pro tento věk asi důležitější než zkoušení reálií pomocí otázek. Reálie jsou zde jen nosníkem důležitého sdělení a dítě si stejně nejdůležitější údaj (jméno, město atd.) zapamatuje samo anebo mu splyne s některým jiným, pro něj již známým.
Pro rodiče a učitele jsou vždy před každou úlohou připravena vzdělavatelná vysvětlení, aby vyprávějící nebyl v úzkých při případných otázkách malých posluchačů. Jsou zde uvedeny nejzávažnější problémy týkající se literární stavby textu, reálií a teologického záměru vyprávění.
Takto je připraveno 26 příběhů ze Starého zákona (škoda, že prorocké příběhy nejsou zpracovány) a 22 příběhů novozákonních. Je jich skoro jako týdnů v roce. To ovšem neznamená, že musí být probrány všechny během roku. Tak jako mají děti své oblíbené pohádky, tak mají některé děti z křesťanských rodin své oblíbené příběhy biblické. Malé dítě – jak ví každý, kdo dětem předškolního věku vypráví – rádo poslouchá neustále ty stejné pohádky, má dvě, tři oblíbené a ty chce slyšet. Dítě chce poslouchat a někdy se i trochu bát, ale jen v přítomnosti vyprávějícího, což při sledování televize mu je většinou odepřeno, Protože dospělí jsou často kdesi daleko, chtějí mít od dětí chvilku pokoj a dítě Pak prožívá radost i strach, aniž by zároveň pociťovalo účast či bezpečí někoho blízkého. S televizí zatím nelze příliš debatovat a rodičům a učitelkám v mateřských školách nezbývá než obnovovat kulturu mluveného slova. Dítě je tomuto způsobu komunikace velmi vděčné a častým opakováním několika příběhů se vypravěčskému umění mohou naučit i ti, kteří si myslí, že vyprávět vůbec neumějí. Není proto tolik nutné začít číst tuto knihu hned první úlohou a probírat je postupně všechny. Všechny příběhy jsou důležité, co je však vhodné pro které dítě či skupinu dětí, to musí poznat učitel anebo rodiče – ti vědí, co děti zvládnou. Knihu Tím vše začíná vydala Ekumenická rada církví v Praze péčí Svazu nizozemských nedělních škol roku 1989. Je k dostání skoro na každé evangelické faře, na Synodní radě v Praze, Jungmannova 9.