IX.
Zmínil jsem několikrát 20 či 40 let cesty své církve. Při úvahách o její dějinné vině a dějinném pokání bylo by jistě vhodné aspoň krátce naznačit, jak rozumím této cestě za uplynulá čtyři desetiletí v ohledu dějinně-politickém. Dovolím si použít citace ze svého delšího dopisu synodnímu seniorovi J. Hromádkovi z března 1988:
„Globálně vzato, rozumím cestě své církve za uplynulých 40 let zhruba takto: Pro dvacetiletí roků 50. a 60. si církev vypracovala určitý defenzivní postoj, který se vyznačoval dvojím zaštítěním, a sice dovnitř a navenek. Církev se zaštítila uvnitř sebe samé programovým budováním sborů na podkladě jasné biblicko-konfesijní linie (Viktor Hájek) a paralelně s tím se navenek zaštítila společensko-politickou angažovaností, která byla v naprostém souladu s ideologií a politikou státu (J. L. Hromádka). Víme dnes s odstupem, že v tom byla značná dávka duchovní a morální schizofrenie, nebo přesněji, že to byl jen intelektuální dualismus teologů, který nechával od sebe odděleny, ne-li dokonce v ostrém napětí obě dvě oblasti, které prostý lid církve musel dennodenně zažívat a mnohdy i bolestně zakoušet zároveň a nerozděleně. Takže zůstával nepochopen, bez pomoci a opuštěn. Něco začalo naznačovat tomu, že církev a její teologie se vzdá tohoto dualitního modelu na konci 60. let a že přijme jakousi integrující teologii. Ale nestalo se tak. Ačkoli tady byly určité předpoklady pro jinou cestu církve, církev se vrátila k původnímu schematu dvojího zaštítění. Opět se položil důraz na budování sborů, podepřený linií biblické orthodoxie „čistého evangelia“ (Miloslav Hájek a další) a opět se církev navenek zaštítila politickou angažovaností v souladu s linií státní (Josef Smolík, KMK apod.). Jenomže historie, která se opakuje, navíc tak rychle po sobě, dostává povahu frašky, jak pověděl Marx. Ten tam byl někdejší pathos linie Viktora Hájka a J. L. Hromádky. Tato opakovaná linie defenzí dvojího zaštítění církve v letech 70. a 80., kterou nazývám „normalizační“ nebyla nikdy církví v celku vážné akceptována, protože nebyla příliš věrohodná vstříc voláním jiné doby a vstříc naslouchání novým potřebám, jež se posunuly úplně jinam. Naší teologové a církevní představitelé zůstávali posledními seriózními a opravdovými zastánci toho, co každý předstíral jako hranou frašku, co nikdo nebral smrtelně vážně, čemu se každý jen navenek přizpůsoboval. Byla to linie malé církevní elity, linie několika málo pevných postů. A dnes – jak to vidím – končí fiaskem. Zaštítění vnitřní se dostalo do situace, kdy můžeme reálně počítat s tím, že desítky sborů církve přestanou existovat v dohledné době ve své nynější konstituci jakožto sbory. A zaštítění vnější nám přivodilo situaci, v níž hlas církve se nebere ve společnosti vážně, protože církev či církve svými veřejnými vystoupeními ztratily kredit, autoritu a úctu. Každý vidí, že pokračují v linii historických selhání a zrady. Jsem přesvědčen, že hlasy církví (anebo jejich mlčení) na veřejnosti v podání jejich představitelů jsou a zůstanou nejtemnější a nejtrapnější stránkou církevních dějin v éře socialistického společenského řádu.“
X.
S blížícím se celkovým závěrem chtěl bych se ještě zamyslet nad postavením své generace – čtyřicátníků – v kontextu minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Začnu tím, že generační zpověď dnešních čtyřicátníků není nebo by neměla být výrazem ukřivděnosti, zklamání, zatrpklosti, zkrátka resentimentu za nenaplněná a ztracená léta československé stagnace. Tady jde o vážnější problém politický, sociologický, historický, snad i psychologický, který dnes otvírají seriózní myslitelé. Pokud jde o minulost, pak se domnívám, že moje generace je poznamenána sterilitou stalinismu 50.–60. let (školství základní a střední) a neostalinismu 70.–80. let (profesionální zakrnělost a neuplatnění). Výsledkem je trapná, velmi trapná přítomnost. My – čtyřicátníci jsme neodborníci, diletanti, epigoni. Navíc si nemůžeme dovolit experimenty a fiaska dvacetiletých.
Ale není vyloučeno, že se snad přesto trochu rozlišíme. Že se z ničeho nic najdou mezi námi ti, kteří přece jen úspěšné postupovali vzhůru a něčeho dosáhli, byt za cenu mravních skrupulí. A že na druhé straně zůstanou stát na místě ti, kteří se drželi zpátky právě kvůli mravním skrupulím. Protože společnost budoucnosti bude potřebovat především lidi profesionálně zdatné i z generace čtyřicátníků a pomine fluida úctyhodných morálních profilů, lze dospět k logickému závěru: Kolaborace s normalizačním režimem se i v naší generaci přece jen vyplatila. Kdo to tehdy nepochopil, ocitl se dnes v postavení mimo hru. Je to reálná dějinná pravda, ačkoli mravně úděsná. Ze zápasu mezi profesionalitou a etikou za časů normalizační éry vyjdou nakonec vítězně dějinný nihilismus a morální skepse.
XI.
Úplně na závěr si chci promítnout Jaspersovo schema viny a pokání na sebe a na svou generaci čtyřicátníků:
Myslím, že „kriminální vinu“ na sobě neneseme nikdo z nás. Naopak někteří z nás byly obětmi kriminální viny, páchané na nás normalizačním režimem.
Myslím dále, že „morální vinu“ bychom měli individuálně přiznávat a vyznávat právě my, naše generace čtyřicátníků, my „děti kajícníků“, protože jinak opravdu není kolem nás široko daleko nikoho, kdo by tak mohl učinit. Patrné se staneme „dětmi kajícníků“ v druhé, grotesknější a umocněné verzi.
A myslím nakonec, nebo – lépe řečeno – věřím, že i dějinnou, dějinné-politickou vinu nám Hospodin – Bůh odpouští, ať se jí dopouštíme třeba sedmdesátkrát po sobě. Jeho milosrdenství a slitování jde napříč našimi i duchaplnými jaspersovskými schematy vin a pokání. Každá vina, od kriminální po metafyzickou, má eschatologickou naději na boží odpuštění. Ale naše dějinné politické viny stojí Boha-Hospodina a jeho Syna Ježíše mnoho, strašně mnoho. Stojí ho nové a nové utrpení pod Pontskými Piláty každé politiky a každých dějin, jež ho vydávají na smrt.
2. ledna 1990