V sedmdesátých letech minulého století rozvinula švýcarská reformovaná církev akci na podporu dětí farářů a farářek českobratrské církve evangelické. Kmotry naší Lucie se stala rodina Ruth a Andrease z Bernu. Navštívili nás na faře v Telecím v dramatických chvílích střetů se státní bezpečností. Byla to doba, kdy Československo bylo okupováno vojsky Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem, předchůdcem dnešního Ruska. Nezapomínáme na to, když sledujeme dnešní agresivitu ruského počínání na Ukrajině?
Z návštěvy jsme měli velikou radost. Andreas Lindt byl profesorem novodobé historie na bernské teologické fakultě a věnoval se studiu totalitních systémů minulého století, fašismu a komunismu. Jejich symptomy dnes nanovo děsivě ožívají. Studium pan profesor uzavřel vydáním knihy Das Zeitalter des Totalitarismus (Století totality). Paní prof. Božena Komárková po přečtení poznamenala: „To by měla být povinná četba v našich kruzích.“ Poznámky ke knize najdete v Protestantu 2/2018.
Přátelství našich rodin neskončilo úmrtím Andrease a Ruth. S nejstarší dcerou Theres se stýkáme dodnes. Naše rodina má důvod k trvalé vděčnosti. Díky velkorysosti paní Ruth jsme několikrát navštívili Švýcarsko a mohli obdivovat nejmohutnější pohoří Evropy i krásy země. Seznámili jsme se také s celoživotním posláním Theres a jejího partnera Thomase. Nasazení obou se pro nás stalo nečekanou výzvou, co je (plný) život, co je jeho tvar, poslání, vyústění a odkaz. Oba, Theres a Thomas, se věnují péči o postižené děti. Rodný dům po rodičích nazvali Ein Haus für Kinder. Je to otevřený prostor pro děti, které se neobejdou bez pomoci druhých. Mnohé z nich vyžadují opatrování po dvacet čtyři hodin denně. Některé děti žijí s Theres a Thomasem po několik let. Jiné jsou přijímány do respitní péče na odlehčení rodičům. Při návštěvách jsme viděli Theres, občas i Thomase, s dítětem v náručí.
Tolik náš přechod od krás alpských velikánů k dětem, které k životu potřebují pomoc druhých. U některých jde přitom opravdu o velmi krátce vymezený čas života. Obraz takové péče mě přivádí k otázce mezí nasazení za druhé, věcnosti úsilí o zachování života těch, u kterých je vyloučené počítat s rozvinutím života tak, jak by bylo možno pokládat za smysluplné. Kam tedy má směřovat a kde končit naše péče o druhé? Zvažuji alternativu biblické ježíšovské výzvy vytrvat: Postižené budete mít vždycky mezi sebou.
A jak se na takové otázky dívat z pohledu válečného konfliktu na Ukrajině? Spolu s napadenými Ukrajinci prožíváme dokonalý opak lidské náklonnosti a péče o zranitelné. Někteří ruští vojáci se dopouštějí nepředstavitelných krutostí. Jsme svědky naprostého znevážení lidského života. Agresoři unášejí ukrajinské rodiny a jednotlivce z okupovaných území. Maličké děti jsou odvlečeny do Ruska k „převychování“. Jde o součást zločinecké strategie putinovského režimu, která navazuje na stalinské metody přemísťování národnostních skupin podle plánu vytvoření nové ruské říše. Jak zvráceného jednání se někdy dopouštějí v moci postavení. Vidím naprostý protiklad toho, oč usilují Theres s Thomasem?
A jak se naši přátelé dívají na své životní poslání, popíši obrazem z jejich letošního vánočního dopisu: Chlapec běží po pláži podél bouřícího příboje. Na písku jsou rozesety tisíce mořských hvězdic, které tam příboj vynesl. Chlapec přechází od jedné hvězdice k druhé, bere je do ruky a hází zpět do moře. Kolemjdoucí chlapce pozoruje. Po chvíli k němu přistoupí a zeptá se ho: „Proč to děláš? To přece nepomůže ani v nejmenším. Vždyť vyplavených hvězdic je prostě strašně moc.“ Chlapec pokračuje ve svém počínání. Další mořskou hvězdici hází do moře se slovy: „Týhle to pomohlo.“ Pak se zase sehne, zvedá další, hází ji zpátky do vody a říká: „A týhle taky.“ Přitom pokračuje v cestě po pláži…
Nakonec se zeptám: Jak je to s naší snahou zastat se živých, ohrožených životní nedostatečností, anebo násilím druhých? Jsme schopni stát na straně Theres a Thomase a také Ukrajinců ve snaze zachraňovat život?
leden 2023