Vděčnost a křesťanství – to by se, zdá se, mohlo dobře rýmovat. Těžko si dokážeme představit víru, která by v sobě neobsahovala prvek vděčnosti. Ostatně, vděčnost není jen aspektem zbožnosti, ale také součástí běžných mezilidských vztahů. Vděčnost cítíme, projevujeme, nevšedními i konvenčními způsoby vyjadřujeme. I proto by čtenář Bible mohl předpokládat, že se o vděčnosti také v této knize mnoho dočte.
O to překvapivější může být zjištění, že se slovy, jako děkuji, vděk, nebo vděčný se v Písmu setkáme velmi sporadicky. Nejblíže k těmto českým slovům se ocitáme v řeckém eucharistia, překládaném v Kralickém překladu jako díků činění. Toto slovo ovšem cílí spíše na rituální a formalizované děkování, tedy na děkovnou modlitbu. Novozákonní vzdávání díků se váže především na situaci společného jídla. Tradiční modlitba birkat ha-mazon, která byla běžnou součástí domácího stolování a ve které zbožní židé přesně určenými slovy vzdávali chválu Hospodinu, stojí nepochybně také v pozadí textu o nasycení zástupů, který popisuje Ježíšovo děkování: „Potom vzal těch sedm chlebů i ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům…“ (Mt 15,36). Vzdávání díků v Novém zákoně zkrátka není ani tolik projevem vnitřního pohnutí či slušného vychování, jako spíše součástí rituálního života komunity víry. Přehnané psychologizování, ve kterém bychom chtěli tento obrat chápat emocionálně, není na místě.
Není to jistě proto, že by vděčné pohnutí a niternou vděčnost lidé v biblických dobách neznali a neprožívali. Zdá se ale, že emoce nebyly vnímány jako těžiště lidského života, jako to, na čem nejvíc záleží. Víra v Hospodina by byla ubohá, kdyby se pokrátila pouze na kontrakce srdce a vylévala se do světa v podobě vděčných vzlyků. Činit díky, to totiž v biblickém kontextu znamená spíše povolání k určité životní praxi. Ani opakované epištolní výzvy k činění díků nesměřují tolik k našim emocím, jako nás spíše volají k úsilí o život víry, věrnosti a služby.
Činit díky za pokrm, to znamená nezapomínat na to, že náš život závisí na Bohu a má od něj určený smysl a směr. Činit díky za pokrm, to znamená nepřehlédnout, že s jídlem (a obecně s mezilidským společenstvím) je neodmyslitelně spojená také odpovědnost. Činit díky znamená nežít vkrouceně do sebe, vycházet k druhým, dělit se o vše potřebné. Bohu se nejlépe děkuje solidární akcí, skromností, ohleduplností. Ochotou umenšit své vlastní nároky a potřeby ve prospěch druhých. Děkovat Bohu, to znamená zjednávat ve svém srdci nový respekt k tomu, co nás sytí a udržuje při životě. Děkovat Bohu, to znamená nebrat plnými hrstmi, nebýt hamoun, nevytvářet zbytečné utrpení. Zazpívat děkovnou píseň nad plným talířem a pak obejít hladového, to by byla spíše blasfémie nežli bohoslužba.
Taková vděčnost ovšem stojí mnohem víc, než pouhé dojímání se nad Boží štědrostí. Je úkolem, kterého se dokážeme zhostit jen s odřenýma ušima. Přesto nás Hospodin den za dnem udržuje při životě, sytí, uvádí do společenství. To je důvod k vděčnosti.