Ptávali se nás svého času zbožnější kolegové, jestli je ta demokracie od Boha, když nám na ní tak záleží, popř. jsme z jejího příchodu tak nadšení. Samozřejmě, že ne. Demokracie je lidské zřízení, pěkně se dnes říká ústavní pořádek, tedy uspořádání lidmi promýšlené, stále vylepšované i kritizovatelné – ale jakožto lidské zřízení je opravdu pro lidi. A co se na tom křesťanu může líbit obzvláště? To, že umožní nejvíce respektu k lidem nejrůznějšího zaměření, sociálního postavení, bohatství, původu, politických preferencí, sexuální orientace a v neposlední řadě náboženského vyznání i nevyznání. I když demokracie není od Boha, jakožto křesťan si jí považuji právě jako lidského pořádku, zřízeného k tomu, aby bránilo špatně-činícím a projevovalo uznání dobře-činícím. Viz příslušné novozákonní oddíly jako Ř 13 a 1 Pt 2. A právě k tomu máme dneska skvělý ústavní pořádek, kde to, co je dobré a lidské, určují lidská práva. A aby to nemohli ti, kdo byli z vůle jediného suveréna, totiž nás všech čili lidu, zvoleni, svévolně ohýbat v manipulovaných procesech a účelově vydávaných zákonech, k tomu má demokracie další skvělé lidské zařízení, totiž oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní. Takže z trestní odpovědnosti se dnes nevyvleče např. ani premiér.
Slavili jsme 28. říjen, a nejen evangeličtí křesťané si ho mohou připomenout s několikanásobnou vděčností: Za to, že do vínku té státní samostatnosti nám jako zakládající princip nebyl vložen nějaký monarcha, a ovšem ani národ či národnost, ale demokratické uspořádání, vláda lidu, patřičným ústavním pořádkem upravená a kultivovaná. Demokracie je politické vyjádření lásky k bližnímu, humanity, pravil zakladatel této podoby naší samostatnosti. Lepší zřízení, které by vytvářelo prostor pro hledání toho, co je dobré, a bránilo tomu, co je zlé, zatím lidé nevymysleli a nevytvořili.
Naléhavě to připomíná válka proti Ukrajině, jejíž podoba a důsledky děsí a bolestně zasahuje ty, jimž nepřestalo na lidskosti záležet. Na tuhle agresi začal moskevský imperátor zadělávat už v době, kdy ukrajinský lid na Majdanu hlasitě volal po takovém uspořádání věcí veřejných, které omezí moc všech, kdo si svévolně určují, co je dobré a co zlé, a právo trestat a odměňovat účelově ohýbají podle vlastních momentálních zájmů. Že ten lid přitom nehleděl do Moskvy, ale na opačnou stranu, s tou demokracií hodně souvisí.
Abychom demokracii nebrali jako samozřejmost, o niž není třeba pečovat, připomeňme ještě jednou apoštola: Všecky ctěte, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále v poctivosti mějte. (1 Pt 2,17) Pro nás dnes bych to tlumočil takto: Respektujte lidství všech bez rozdílu. Projevujte kristovskou solidaritu těm, na jejichž potřebnost v životě bezprostředně narážíte. Jen Bohu buďte cele a bez výhrad oddaní. A už nikoli krále, ale demokracie si považujte, s vděčností, i aktivní občanskou odpovědností. Zakladatel naší demokratické státnosti to vyjádřil stejně závazně svým krédem Ježíš, ne césar.