V pražské Podbabě sídlí komunita přátel z undergroundu. Na jaře a na podzim pořádají setkání u kříže nad Podbabou. Letos tu vedle písní Karla Vepřeka zazněl 103. žalm:
Dobrořeč, duše má, Hospodinu, a všecko nitro mé jménu svatému jeho. Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej na všechna dobrodiní jeho, který odpouští tobě všecky nepravosti tvé, který uzdravuje všecky nemoci tvé, který vysvobozuje od zahynutí život tvůj, který tě korunuje milosrdenstvím a mnohým slitováním, který nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, takže se obnovuje jako orlice mladost tvá.
Tak jako nejdřív ruka uhodí do strun, aby se posléze ozval akord, tak jako matka s láskou mluví na své dítě, aby se posléze i z jeho úst ozvalo důvěřivé oslovení, tak ani dobrořečit nemůže začít člověk sám od sebe, ale musí mu k tomu nejdřív kdosi otevřít ústa. Slova jako Dobrořeč duše má Hospodinu, ta nenajdeme dopředu nachystaná ve svém nitru jako pobožnou frázi, kterou můžeme vylovit a ukázat se s ní. Ne, k těm nás musí nejdřív kdosi rozeznít. Dnes navíc ono biblické „praslovo“ dobrořeč dokáže vybavit před pár lety užívanou nadávku „dobroser“. Nadávku, kterou cynici, co si ze svého programového sobectví udělali ještě výnosný kšeft, začali shazovat a ponižovat ty, kdo se utrpením, potřebností bližních nechávají pohnout k tomu, aby ze zaprděné škatulky svého žití vyšli vstříc tam, kde je třeba pomoci.
Nuže, připomeňme si, že Hospodin je Dobroser kvalit člověku nepředstavitelných. Hnojí svým požehnáním kdekoho a kdeco. Slunci nechává svítit na dobré i zlé, spravedlivé i nespravedlivé. Z jeho darů těží nejen farmáři pečlivě obdělávající půdu a pokorně šetřící přírodu, ale i velkoinženýři z všelijakých agrofertů, co se ani nezeptají, jaktože na těch jejich zplundrovaných polích ještě něco roste. Požehnané krásy života si užívají lidé žasnoucí, skromní, či aktivně a odpovědně pečující o tenhle svět, nebo tvůrci, kteří poctivě zápasí o tvorbu, která pravdivě odráží život. Ale té krásy si zrovna tak užívají tupí konzumenti nebo výrobci kýčů.
Teď jde o to, jak se k tomu Dárci postavit. Když se necháme oslovit, když vystoupíme ze stádní tuposti, která jen bere a neptá se, komu a proč děkovat; když už začneme tušit, tohle není jen tak, nebo se divíme, že tu pořád ještě můžeme bejt…, zve nás víra poděkovat. A děkovat znamená rezonovat, ozvat se jako tušící a vděčné echo. Vyzpívat, vyslovit, že tyhle dary nepřijímáme jako samozřejmost, že nejsme tupí konzumenti ani poživační samolibci, že vnímáme tu nesamozřejmost.
Žalmista tomuhle rezonování říká pamatovat. S oním dobrořeč duše má se tu rýmuje, a nezapomínej, tj. pamatuj, na všecka dobrodiní toho nebeského Dárce. Není to jen náhodná záležitost, že to někdo takhle má (a děkuje) a někdo zase ne. Jde o to, že ten údiv nezadusím, nechám ho růst, promýšlím ho, odívám ho do slov i do životních postojů. Že si připomínám, kým ten nebeský Dobroser vlastně pro člověka je, že s úžasem pátrám po zdrojích té velkorysosti a s ještě větším úžasem se ptám, k čemu život takhle obdarovávaný může být? Čemu, komu mám sloužit?
Když nám žalmista z bible zpívá „dobrořeč duše má Hospodinu“, vidí život zároveň velice realisticky. Nezamlčuje hořkost a bolest, která k našemu údělu patří. Nezamlčuje bolest, nemoci, pády, sílu zkázy. Té zkázy, která je nejen rubem stvořenosti, ale na niž zadělávají právě ti, kdo z darů Stvořitele těží nevděčně, hlavně pro sebe, a neptají se, kam to s tím stvořením může dospět.
Když pamatujem na Dárce, a ptáme se, k čemu život takhle obdarovávaný může být, přivede nás to k vděčnému odpovídání, tedy odpovědnosti. A nakonec nás to přivede až ke zjištění – vždyť dobrořečíme tomu, který odpouští, a nakonec vykupuje ze zkázy tvůj život. Víra zjišťuje a s novou důvěrou žasne: Víc než lidský nevděk, naše úlety, pády a zpronevěry; víc než cynismus těch, co jdou za svým přes mrtvoly a ještě arogantně shazují a ponižují usilování o milosrdenství; a dokonce víc než zkáza života, ztráta, kterou nenahradíš, víc než smrt… je Boží vykoupení. Vysvobození pro ty, kdo zůstali v pasti vlastní i cizí nevděčnosti, tuposti a sázky na násilí a drancování. Naděje, darovaná těm, kdo měli zůstat bez ní. Útěcha, překvapivě blízká těm, kterým měly zůstat či pro pláč. Pokoj, převyšující všeliký rozum lidský.
Když člověk veden vděčností poznává Hospodina, smí ho poznávat právě jako Vykupitele. Ten Bůh (jemuž nás Ježíš učí říkat Otče), není totiž jakýsi ředitel veškerenstva, ani chladný kompjůtr. Náš Bůh, to je především Vykupitel našeho žití. Dárce vykoupení, který za nás platí sám. Dárce naděje a milosrdenství, které obstojí – překvapivě – i proti smrti. A tak smíme i důvěřovat: Jeho milosrdenství, ač na první pohled tak křehká záležitost, není pouze zranitelnou ani vysmívanou kvalitou křehkého stvoření, ale spolehlivou kvalitou Otce nebeského. Na to se smíme rozpomenout, tomu se v životě oddat, když z našich úst a srdcí zaznívá: Dobrořeč duše má Hospodinu, kterýž tě korunuje milosrdenstvím a mnohým slitováním.