Už od prvních stránek Bible nacházíme v jejích textech motiv hranice mezi vnitřním a vnějším. Nebeská klenba oddělující vody od vod (Gn 1,6) stejně jako jasné vymezení prostoru edenské zahrady (Gn 2,8) nám naznačují, že s existencí člověka je neodmyslitelně spojená dualita nitra a vnějšku.
Nitro má svou nepopiratelnou přitažlivost. Být uvnitř, to znamená být součástí. Nestát stranou. Nitro, to je společenství, účast, bytí pospolité a tím pádem také bezpečné a chráněné. Vyhnání Adama a Evy z edenské zahrady (Gn 3,23) je tragickou ztrátou prvotního bezpečí. Od té chvíle se člověk snaží dělat první poslední, aby se s neradostným vyhnanstvím vyrovnal. Nejen ochranné zdi a ploty, ale také uniformy, členské průkazky a všemožné kmenové symboly se pokouší vytvořit substituci edenského pokoje. Bytí vně je zneklidňující a dýchá na nás hrozbou nebytí. Ani tento neveselý post-edenský stav člověka ale nemusí ještě být tím nejhorším. Zdá se, že Písmo naznačuje ještě propastnější podoby vydělení. Třeba v Matoušově evangeliu, kde Ježíš opakovaně varuje před vyvržením „ven do tmy, tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8,12) Podobně pak mluví kniha Zjevení, ve které čteme: „Blaze těm, kdo vyprali roucha a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži.“ (Zj 22,14–15) Vnějšek je jako vývěva, táhnoucí klopýtajícího a chybujícího člověka do temnoty.
Tento pohyb vyvrhování má ovšem také svůj protiklad. Opačnou silou působí milost, vtahující ty, kdo mají „uši k slyšení“ (Lk 8,8), do obnoveného a prohlubujícího se nitra. Zkušenost Edenu nemusí být ztracena navždy. Obrazy bezpečí, míru a nenarušeného společenství nemusí být pouhou utopií, ze které se vyživují všemožné ideologie a exkluzivní náboženský fanatismus. Mnohovrstevný příslib Božího království nebo eschatologický symbolický motiv obnoveného nebeského Jeruzaléma naznačují, že nitro má svou budoucnost. Cesta, která k tomuto novému nitru vede, není ovšem snadno schůdná. Kráčí po ní Ježíš z Nazareta a od prvních okamžiků jeho života vede spíše ven, nežli dovnitř. Pro novorozeného Ježíše není místo pod střechou (Lk 2,7). Ani později se ale jeho situace nemění. Je to cesta bezdomoví, vycházení za hranice, cesta vyloučenosti. Po svém křtu je Duchem vyveden na poušť (Mt 4,1), při své kazatelské činnosti opouští Nazaret a putuje krajinou, vyhledává modlitbu na opuštěných místech (Mt 14,23). Autor epištoly Židům si dobře povšiml této Ježíšovy odstředivosti, když jeho trpitelskou cestu shrnul: „Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu.“ (Žd 13,12–13) Ne snaha o znovuvytvoření Edenu vlastní silou, ale přijetí vnějšnosti – to má být cesta k budoucnosti. Najde k takové cestě odvahu nesebejisté společenství církve? A najdeme ji my?