Gnóthi seauton (Poznej sám sebe), tato dvě slova byla prý vytesána nad vchodem do Apollónova chrámu v Delfách.
Zdá se, že to, jak se známe, jak o sobě uvažujeme, jaké o sobě máme mínění a jakou mírou sebedůvěry disponujeme, utváří náš pohled na druhé. Rutger Bregman, nizozemský autor knihy Lidstvo. Dějiny naděje se vyrovnává se závěry nejnovějších poznatků humanitních a přírodovědných oborů. Dává jim zapravdu v tom, že člověk na sebe celá tisíciletí pohlíží nesprávným způsobem. Jeho uvažování o člověku a lidstvu nepotvrzuje předpoklad, že je člověk sobec, veden egoistickými zájmy, netvor či jiná kreatura. Bregman se na lidstvo dívá optikou jednoho starého podobenství, které říká:
„Dědeček jednou řekl vnukovi: „Odehrává se ve mně zápas, souboj mezi dvěma vlky. Jeden z nich je zlý – mrzutý, chamtivý, závistivý, arogantní a zbabělý. Ten druhý je dobrý – klidný, laskavý, skromný, štědrý, poctivý a spolehlivý. Tito vlci bojují také v tobě a v ostatních lidech.“ Chlapec se na chvíli zamyslel a potom se zeptal: „A který vlk zvítězí?“
Stařec se usmál.
„Ten, kterého krmíš.“
Bregman se domnívá, že realita je taková, jak o ní smýšlíme a z jakého příběhu vycházíme. Píše, že se některé věci můžou stát pravdou, jen pokud jim věříme (1. kap. nebo též str. 245).
Nepopírá problémy minulosti či současnosti, ani nevytěsňuje pesimistické prognózy. Nabízí pohled naděje. Naděje tu je a kromě toho také lidská adaptibilita, kreativita, solidarita a touha po pěstování přátelství a vzájemnosti. To všechno má potenciál nacházet řešení zlořádů a všelijakých nešvarů, s nimiž se lidstvo potýká. Autor ukazuje, že vedle poselství zkázy je tady silný pramen naděje.
Bregmanovo uvažování o člověku není vedeno tezí, že pesimismus funguje jako sebenaplňující proroctví. Místo toho se ptá, jak by to vypadalo, kdyby lidské instituce byly založeny na dobru v člověku? Co kdyby společnosti byly založené na důvěře, kreativitě a radosti ze hry? Je totiž rozdíl mezi hrou (game) vymezenou pravidly, dohledem a tresty a mezi hrou (play), při které se rozvíjí fantazie, kreativita a posiluje se motivace. Homo ludens (člověk hravý) je člověk samostatný, kreativní a angažovaný. Je třeba dodat, že opakem hry není práce. Opak hry je deprese a ztráta smysluplnosti. Hravá povaha života i institucí nenahrává kultuře šikany, přísné hierarchii a kastovnímu systému. Hravá povaha života koresponduje s tzv. zlatým pravidlem: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ Toto pravidlo existuje i v pozitivní formě: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“
Perspektivu, s níž se na člověka nahlíží, obrací autor pomocí příkladů experimentů, ale i historicky doložených příběhů lidského soucitu, solidarity a kamarádské spolupráce. Vyvrací teorii tenké slupky Thomase Hobbse, podle níž v každém člověku dřímá zlo. Teorii tenké slupky nebo rozbitých oken obrací vzhůru nohama. Evangelijní výzvu nastavovat tvář nemusíme chápat jako rezignované odevzdání se protivníkovi. Ježíšovo kázání na hoře neříká člověku „vzdej se, odevzdej se, poniž se.“ Jeho výzva jednak zahrnuje dvojpřikázání lásky, což neznamená, že by byla prosta racionality, jednak koresponduje s tím, co psychologové nazývají nekomplementární strategií. Naše chování je totiž neseno zrcadlením. Zrcadlíme chování druhých. Je snadné dělat dobré věci, když s námi ostatní jednají dobře – nenásilně. Ježíš se ovšem ptá: Jakou máte odplatu, milujete-li jen ty, kdo milují vás? Máme se tedy ptát, jsme-li schopni nezrcadlit zlé, tedy neodplácet zlé zlým. Autor na příkladech ze života uvádí, že postoj v podobě nastavení druhé tváře není jednoduchý, a zároveň se nevyhýbá problému, naopak. Je jednoduché jednat tvrdě, pomstít se, zavřít hranice, svrhnout bomby, vypálit celá území, rozdělit svět na dobré a špatné a tak dále. Nezrcadlit zlé zlým předpokládá sebeovládání, nenásilný odpor může dokonce podněcovat k přátelskosti. Nenásilný odpor má potenciál transformace, protože pěstuje kontakt. Kontakt, jak autor uvádí, funguje, ale ne okamžitě, protože vycházet s cizími lidmi nebo s lidmi opačných názorů je něco, co se musíme učit. Chce to vůli a odvahu. „Můžeme přijít na to, že jsme jiní a že na tom není nic špatného. Naše identita bude jako dům s pevnými základy. A poté budeme moct otevřít dveře dokořán.“ (s. 346).
Člověk prý přirozeně dělá rozdíly mezi lidmi. Upřednostňuje ty, ke kterým má nejblíže. Bregman varuje před nekritickým sledováním zpravodajství a přijímáním informací ze sociálních internetových platforem. Všechny tyto zdroje informací zobecňují lidi do termínů jako „uprchlíci“, „rasisté“, intelektuálové, a tak dále. Sociální sítě těží z efektu negativity (negativity bias) a také na něm vydělávají, protože nenávistné příspěvky upoutávají naši pozornost a živí v nás cynismus. Cynismus je dle autora vlastně jiné slovo pro lenost. Je to výmluva pro to, že člověk nic nedělá. Místo toho si řekne, že svět tak jako tak míří do záhuby. Proč se tedy nějak angažovat? Proč vstávat z pohodlného křesla svého domova? Na podání pomocné ruky je třeba překonat vlastní lenost a mít odvahu. Příkladem je postoj k neonacistům. Nenávistné poznámky a videa na adresu neonacistů mají přesně opačný efekt. Obdobně je to s bombardováním Středního východu, které rozněcuje v teroristech jejich agresi.
Bregman upozorňuje na filozofku Hannah Arendtovou, která konstatovala, že člověk se spíše nechává zlákat zlem, které se tváří jako dobro. Exemplárním příkladem byl Arendtové válečný zločinec Adolf Eichmann. Byl symbolem tzv. banálního zla v každém z nás. Člověk má prý schopnost přesvědčit sám sebe o tom, že zlé skutky jsou vlastně dobré, významné a smysluplné. Lidé totiž přirozeně tíhnou k vzájemné pomoci. Zlé jednání se často děje pod vlivem strachu, manipulace nebo také v souvislosti s tzv. efektem přihlížejících (9. kapitola).
Bregman dokládá, že konání dobra může být nakažlivé a že „každý dobrý skutek je jako kámen hozený do rybníka, kolem kterého se utvoří vlny. Vlídnost je stejně nakažlivá jako mor.“ (str. 378)
Proti svědectví násilí, lhostejnosti přihlížejících, nenávisti reprezentované bestsellerem Pán much, postavami Adolfa Eichmanna, experimenty Stanleyho Milgrama nebo Philipa Zimbarda staví Bregman příběhy jiného typu. Jsou to příběhy evolučně výhodnější, postavené na laskavosti, vstřícnosti, solidární spolupráci, která nemá nic do činění s bojem a uzurpováním si moci.
A jakému příběhu věříte vy?
Rutger Bregman, Lidstvo. Dějiny naděje. Argo. Praha 2022. 425 s.