Hlavní nádraží již léta zdobí socha sira Nicolase Wintona, zachránce židovských dětí. Postava malého muže s kufrem a dvěma dětmi stojí nenápadně na nástupišti u první koleje. Když jsem před nedávnem procházel kolem sochy, všiml jsem si, že upoutala zájem tří dětí – asi desetileté romské uprchlické dívky a jejích dvou menších bratrů. Dívka si dokonce vylezla na kufr, aby si zblízka pohlédla do obličeje Wintonovi i chlapci, kterého drží socha v náručí. Pak mě děti zahlédly, lekly se a utekly. Celá scéna vypadala zcela přirozeně, kdyby tyto děti byly ztvárněné v bronzu, bylo by sousoší prostě větší. A mě začaly hlavou vířit myšlenky nad setkáním dětí se sochou.
Nikolas Winton zachránil v roce 1939 669 převážně židovských dětí z území Československa tím, že zajistil jejich odjezd vlakem do Anglie. V době, kdy píšu tento článek, přespávají na nádraží doslova několik metrů od sochy v bědných podmínkách již dva měsíce váleční uprchlíci z Ukrajiny – stovky romských dětí se svými matkami, které v ČR skoro nikdo nechce. Jak by se k těmto dětem stavěl Nicolas Winton dnes? Pomáhal by jim na místě jako desítky dobrovolníků na Hlavním nádraží? Zajišťoval by jejich transporty do zemí, v nichž je přijímají přece jen přátelštěji, jako to dělá aktivista Míra Brož s organizací Konexe?
Situace na Hlavním nádraží připomíná v některých ohledech ještě starší uprchlickou krizi – na začátku 1. světové války se v Praze na Hlavním nádraží objevily zástupy chasidských Židů z Bukoviny a Haliče. Přicházeli z chudého prostředí, kulturně od nás velmi vzdáleného a jejich přítomnost způsobila u mnoha antisemitů, ale i asimilovaných Židů šok a odpor. Byla jim vyčítána nevděčnost – například proto, že se nechtěli účastnit vepřových hodů, na něž byli pozváni. Uprchlíci dostávali skromnou pomoc od státu (byli loajálními občany Rakouska-Uherska) a – většinou také skromnou – pomoc od židovských souvěrců. Sionisté se však v pomoci velmi angažovali. Takřka všichni židovští uprchlíci se vrátili do svých domovů v roce 1919. Na památku po nich zůstaly jen polemické články v nežidovských i židovských časopisech – a také hřbitovy a náhrobní kameny, protože mnoho z tehdejších uprchlíků zemřelo díky špatným podmínkám, v nichž jim bylo vykázáno žít – v provizorních dřevěných barácích.
Jediným známějším chasidským Židem, který v Praze zůstal i po válce, byl Jiří Mordochaj Langer, autor půvabné knihy o chasidismu Devět bran.
Po sto letech jsou podmínky pro romské uprchlíky z Ukrajiny ještě horší, než byly tehdy podmínky pro židovské – podlaha na Hlavním nádraží, v lepším případě na 5 hodin v noci přistavěný vlak se sedačkami (vejde se do něj jen menšina uprchlíků) či stanové městečko, vystavené s velkou pompou, které pojme ale jen 150 lidí. Dlouhou dobu dostávali uprchlíci na Hlavním nádraží nedostatečné množství nepříliš vhodného jídla (2× denně toust, v lepším případě čínskou polévku a neslazený čaj).
Čest Pražanů zachraňují dobrovolníci z organizací OPU a Iniciativa Hlavák, kteří se obětavě romským uprchlickým rodinám věnují. Romským uprchlíkům také výrazně pomáhají čeští Romové, sdružení v různých romských organizacích – na Hlavním nádraží to je Rom Praha, jinde například Romodrom. Angažovat se snaží i evangelická církev a diakonie. Církve by se pro přijetí uprchlíků ovšem mohly vyjádřit zřetelněji a hlasitěji. Asi 2/3 romských uprchlíků nalezly jakž takž důstojné místo k bydlení v bývalých detenčních táborech v Bělé-Jezové a ve Vyšních Lhotách, či na jiných místech. Zbytek však propadává sítem pomoci a uvízl na Hlaváku či putuje mezi různými nádražími v ČR i v Evropě.
Jak se bude na dnešní uprchlíky vzpomínat po sto letech? Bude se vzpomínat na to, že se bohatí Pražané nedokázali postarat na krátkou dobu o několik set chudých romských dětí – uprchlíků ze země ve válečném stavu? Nebo připomínat, jak se ostatní kraje chovaly ještě sobečtěji a nechtěly romské uprchlíky – na rozdíl od neromských – vůbec přijímat? Jak se bude vzpomínat na pozoruhodný jev, který se zřetelně při této krizi projevil – vzájemnou romskou solidaritu?