Slzy se člověku v očích občas objeví. Hořké slzy při životních prohrách. A při loučení, zejména při posledním s nejbližšími. V takovém čase, který na každého z nás někdy dolehne, jsou slzy na místě. Neboť časem truchlení je třeba projít, protrpět si ho, aby potom člověk zmoudřel, v nitru se posílil a mohl třeba i převzít roli těch, kdo odešli.
Když dolehne čas hořkých slzí, je úlevou setkání s člověkem, se kterým lze smutek sdílet. Avšak není dobré, když člověk druhé zatěžuje na potkání tím, co ho rozhodilo, co se jemu samotnému nepovedlo, či jak mu ukřivdili. Zároveň to ovšem neznamená, že by bylo třeba se cvičit v jakési vnitřní otupělosti, v potlačování citů. Lidskost, citlivé srdce je třeba pěstovat, udržovat, k tomu nás vede křesťanství. K tomu mohou patřit i ty slzy v očích, i když většinou skrývané. Mimo jiné je dobré pěstovat citlivost srdce i proto, abychom mohli intenzivněji prožívat radost. Někdy třeba i z radosti brečet.
U srdce nás také mohou brát životní příběhy lidí. Příběhy, se kterými jsme měli něco společného, příběhy o kterých jsme slyšeli. Příběhy o životě někdy složitém, nesnadném, ba i nešťastném. A kolikrát zároveň o životě dělném, prospívajícím druhým lidem, příkladném.
Mě berou u srdce i pravdivé knihy a filmy, líčící s empatií různý lidský úděl. Četl jsem a viděl jich takových mnoho. Vzpomínám si na jeden z prvních filmů, při kterém jsem brečel, na „Obchod na korze“, na který jsem se díval v kině v Praze již v šedesátých létech minulého století. „Obchod na korze“ je výjimečný film režisérů Jána Kadára a Elmara Klose, natočený v roce 1965 na motivy novely spisovatele Ladislava Grosmana. Jako první československý snímek získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film v roce 1966. Příběh se odehrává ve slovenském maloměstě Sabinově v době 2. světové války. V roce 1942 přijímá fašistická vláda Slovenského štátu norimberské zákony. Zabavené židovské podniky se arizují, tedy předávají do rukou prověřených slovenských občanů. Truhlář Tono Brtko (Jozef Króner), poctivý a slušný člověk, pod nátlakem chamtivé manželky a vysoce postaveného švagra neochotně přijme arizační dekret na galanterní krámek stařičké paní Rozálie Lautmannové (Ida Kamińska). Polohluchá paní nechápe, co se v zemi děje, a považuje Tona za svého pomocníka. Doma a na veřejnosti ovšem Brtko předstírá, že „arizuje“. Ve skutečnosti u paní Lautmannové renovuje nábytek, zatímco ona o něj pečuje jako o syna. Nadejde však den, kdy všichni Židé z městečka obdrží předvolání k transportu a příběh končí tragicky pro Tona Brtka i paní Lautmanovou. Lidsky se chovající, slušné hlavní postavy jsou drceny tupým, hlučným a krutým nacionalizmem. Film není pouhou politickou protifašistickou agitkou, je svědectvím o tragickém dopadu vlády extremistických nacionalistů na život slušných, hodných lidí. Proto bere diváka u srdce.
Byla a stále jsou na světě místa, kde zlá doba tragicky dolehne na nevinné, slušné lidi. A nebyl, není to problém pouze jednoho národa, nýbrž různých ras, národů, etnik, náboženských a dalších seskupení, že se v určitých dějinných okamžicích mnoha lidí zmocňuje zlo. A není to vliv pouze jedné zlé pomýlené ideologie (i když extrémní nacionalizmus tak stále působí), protože lidem může destruktivně vstoupit do života rozmanitý fanatismus ideologický, či náboženský, také rozmanitý populismus, za kterým se skrývají sobecké politické a hospodářské cíle. Když se na konkrétním místě v konkrétní společnosti objeví svůdci strhující ostatní špatným směrem, je zapotřebí nemlčet, ukázat kam podobné dění v minulosti vedlo, jaké zlé doby pro život lidí nastaly. Dobré knihy a filmy svědčící o takových zlých časech a beroucí čtenáře, diváky u srdce, jsou důležité, protože pomáhají udržovat citlivost srdce, lidskost v postojích, v jednání, ve vztazích. Slzy, třeba skryté, nad příběhy ze zlých dob, jsou požehnané. Stejně tak slzy radosti nad povzbudivými příběhy, které se také na tváři země odehrávají.