Je to poslední lednový víkend, sobota, přísliby mezi sněhem a deštěm. Vyrážíme rychlíkem z hlavního nádraží, je nás asi patnáct a já přemýšlím, jestli někdo opravdu ještě věří v existenci Bystřice a Karla Hlaváčka nejml., z nichž se už nekontrolovatelně stávají mýtopoetické prostory osídlené bytostmi a ději na nejisté hraně žertu a skutečnosti. Ostatně, kdo si Karla Hlaváčka neplete s Básníkem (i v tomto případě je ale hranice neostrá), domnívá se, že si ho vymyslel Bohumil Hrabal. O Bystřici taky mluvíme v přísně hrabalovských konturách, které se zakládají na pravdě od dob Kaina a Ostře sledovaných vlaků. Bohumil Hrabal skutečně stoupával do zátočiny schodů hotýlku v Bystřici u Benešova, nikoho to tady nezajímá, ačkoli by mohlo a hodilo by se to, protože Bystřice je městečko, kde se ještě dá prohrát dům v kartách, kde se ctí obecní cikáni a staré rodiny. S Karlem o tom hovoříme o těch nedělích, kdy po ranní mši pijeme v prázdném hospodském sále černou kávu, snídáme rohlíky a vyměňujeme si zprávy z podzemí. Teď je ale sobota, a já mám za úkol alespoň ještě po cestě živit ve společnosti vědomí mýtické skutečnosti, z Přepadání téměř zapomenutého Jaromíra Zelenky čteme tedy nejprve železniční verše: Listí je rozlité na louce u trati, / je to rybník, strupatý, hnědý a zvrásněný. / Nevjížděj. I dál: krajina rýha je, však ornatí… (Podzim u trati na Benešov), upozorňuji na podobně varovné pasáže z Daniely Hodrové o nehezkém městě Benešov (Théta). Nepřátelství je vcelku na místě, ostatně ani Martin Ješuta, místní kronikář devatenáctého století, se neudržel komentáře, že Benešovští, ve všem a vždy obecné dobré Bystřických kazili. (V. Kovařík – Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 1992) Je to tak. Karel Hlaváček, který se zjevuje na zastávce v Bystřici, to rád potvrzuje a už nás vede do rodinného Hostince u Hlaváčků, který jsme si tak šlechetně předsevzali zachránit pro příští generace. A už opravdu ožívají všechny přízraky kroužící nad hospodou, kterým nikdo nerozumí a nikdo nevěří, které vyslovujeme jenom s Karlem, čímž se zhmotňují – počínaje historií bystřických pum, které se s přísnou pravidelností zjevují a zase mizí v okolí, pumy jsou s námi spolčeny a slouží našim cílům. Naším cílem je na prvním místě obecní převrat a zotročení „lidí z paneláků“, k čemuž nám dopomáhají jednak pumy a jednak naše odbojná činnost. Hned také společnost zaměstnáváme opisováním letáků a ilegálních tiskovin. Po smaženém sýru a pivu šíříme knihy a čteme z Ludvíka Vaculíka, Josefa Petráně a podblanického sborníku. Karel slavnostně obnovuje činnost Pecínovských bratří, čili mikulášenců, plačtivé sekty, která v okolí působila od 15. století asi dvě stě let. Voláme páteru Kośmidtkovi, který v poslední době naše aktivity vynalézavě podporuje, v kázání se čím dál častěji objevuje zvěř, kterou si stěhuje na faru, a pod kůrem se objevila kasička se štítkem „na zaplynování kostela“, bez dalšího vysvětlení. Zlatým hřebem příštího hasičského plesu bude hned po vyhlášení tomboly veřejná zpověď, chci to Karlovi připomenout, takové věci je potřeba dojednat včas a začerstva, ale Karel výmluvně mizí se svou dívkou. Přijíždí naopak Jan a veze tahací harmoniku, pije se tedy a zpívají cikánské písně, pije se hodně a víra v existenci Bystřice i nepřítomného Karla je opět v ohrožení. K uvěření zůstává snad ještě pragmatická záminka naší cesty, tzv. záchrana hospody na pokraji krachu. Na to by se zapomínat nemělo. Snad tato kulturní dobročinnost obstojí i pro příště, snad se ještě někdo odváží podniknout pouť do Bystřice – krajiny literární, a tedy vždy nejisté a zrádné.
Číslo