O trajektoriích ducha nad deníkem Henryho Davida Thoreaua
Deník je myslitelný pouze tam, kde se vynořilo určité specifické pojetí osoby. Teprve člověk, přistupující k sobě samému jako k objektu – člověk, který si vydobyl takovou míru distance, že může sebe a svůj život vnímat jako cosi vnějšího – může se pustit do sepisování denních záznamů. Tato distance ovšem nesmí být absolutní. V takovém případě by totiž pro deník chyběl jakýkoliv motiv. Odstup musí být vyvážen stejně důkladnou mírou fascinace sebou samým. Důvěrou ve význam a smysl vlastního osudu a jeho proměn. Ostatně, tato podmínka deníku je dobře patrná při pohledu na období (v dějinách osobních i obecných), kdy se deníková tvorba stává běžnou: adolescence a renesance. Tedy doby, kdy člověk zakopává sám o sebe.
Deník Henryho Davida Thoreaua ohledává prostor mezi distancí a fascinací s výjimečnou pečlivostí. Zahrnuje deníkové zápisy z let 1837 až 1861 a v českém překladu Jana Hokeše a svěží grafické úpravě Františka Štorma jej v roce 2020 vydalo nakladatelství Paseka. Do ruky místních čtenářů se tak dostala rozsáhlá kniha, která přínosným způsobem rozšiřuje pohled na autora textů, které v českém prostředí už několik desetiletí plodně rezonovaly. Z nich nejvýrazněji pravděpodobně poetický Walden, aneb život v lesích a vlivný politický manifest Občanská neposlušnost. Duchovní svět amerického transcendentalismu a jeho zdroje i limity v deníkových zápisech vystupují zřetelnějším způsobem, než v programových textech Thoreauova velkého mentora Emersona.
Kniha ovšem nevyčerpává svou hodnotu jako pouhý dobový dokument a příspěvek ke studiu jedné z podstatných linií západního myšlení a spirituality. Díky vnitřní tematické konzistenci a neobvykle rozsáhlému času, který Thoreauovy deníkové záznamy pokrývají, umožňují nám sledovat trajektorie ducha, který se vytrvale snaží o co nejupřímnější nahmatání vlastního tepu, o co nejpravdivější diagnostiku vlastních vrcholů i klesání.
Okruh témat, kterým Thoreau ve svých zápisech věnuje pozornost, je sice pestrý, přesto však přesně vymezený. Thoreau se vytrvale vrací k svým starším myšlenkám, hledá pro ně nové a přesnější vyjádření, cizeluje jejich formu. Neustále přítomným a obnovovaným leitmotivem je zde, stejně jako v jiných autorových textech, příroda. Právě v kontextu jejích proměn se pak v deníku vynořují i témata konkrétně a obecně sociální, kulturní nebo politická. Za pozornost by jistě stálo mnoho z těchto dílčích motivů, ať už jsou to Thoreauovy názory na otrokářství, jeho pythagorejské vnímání hudby, nebo idealizované a (možná právě proto) nerealizované pojetí partnerství mezi mužem a ženou. Je to ale právě příroda a její vymezení, které je hlavním klíčem k pochopení Thoreauova náhledu na svět a také k naznačení toho, co je na tomto pohledu problematického.
Už v prvních zápisech se odhaluje neobvyklá vnímavost a zostřené pozorovací schopnosti, díky kterým zůstává Thoreau dodnes inspirativní postavou. Východiskem a vlastní „metodou“ autorova vztahu k přírodě je především ochota a trpělivost k vnímaní přírodních procesů, zahrnující ty nejdrobnější detaily rostlinného světa i atmosféru ročních dob a charakter velkých krajinných celků. Důraz na rozvíjení a udržování bdělé pozornosti právem upomíná na buddhistické a taoistické meditační praxe. Toto Thoreauovo příbuzenství s tradicemi dalekého východu později prohloubil a tematizoval jeden z jeho velkých následovníků Gary Snyder.
Zejména v prvních letech deníkových záznamů je zřejmé, že Thoreau nepřistupuje k přírodě jako vědec, ale mnohem spíše jako mystik a vášnivý vyznavač naturální spirituality. Dílčí přírodní projevy jsou mu vstupními portály nevyjádřitelného, okny k transcendentní Boží přítomnosti. Úžas nad viděným na autora padá jako obtížně zvladatelný příval a text se často pohybuje na hraně mystického traktátu. Pobyt v divočině je zároveň pro Thoreaua vědomou kontemplační praxí, ze které se snaží vymýtit všechny překážky, ať už je to jeho vlastní roztěkanost, nedostatečná mravní čistota, nebo rozptylující přítomnost jiných lidí.
A právě tato sociální ostražitost je také motivem, který v sobě nese snad nejvyšší míru napětí a který svou postupnou proměnou ilustruje také určité vnitřní vyhasínání, které je z deníku patrné. Thoreau jistě nebyl misantrop, jak mu bylo tu a tam vyčítáno. Deníkem prostupuje množství příkladů jeho soucitu a schopnosti vnímat druhé jako důstojné lidské bytosti. Přesto však v jeho zápisech najdeme mnoho náznaků toho, že s postupujícím věkem se v hodnocení druhých stával více hořkým a uzavřenějším. I proto se někdy zdá, jako by příroda přestávala být pro autora vstupem k celistvosti, ale naopak se proměňovala spíše v únik před neunesenou humanitou. Když Thoreau píše: „Venku pobývám kvůli tomu, co je ve mně nerostného, rostlinného a zvířecího,“ smíme v tom vidět zároveň jasný názvuk hermetického a theosofického chápání vztahu mezi člověkem a přírodou, zároveň však také určitý regresivní útěk před lidským světem. S tím souvisí také druhá slabina Thoreauova myšlení – absolutní a téměř dusivý nedostatek humoru, který je jen sotva možné cele připsat na vrub dobové literární konvenci. Ani v těch nejintimnějších zápisech neprosvítá osvobodivá nadsázka, která by prosvětlila text i autorův osobní život. Probudil by snad Thoreau v sobě tento oživující prvek díky zkušenostem a odstupu v pozdějším věku? Na případnou odpověď zemřel příliš brzy.
Od dob sepsání deníku uplynulo už víc než sto padesát let. Trajektorie ducha ale nestárnou. Stále hledáme, jak žít ve světě, který nám byl dán, aniž bychom ho ničili a rozbíjeli svou nenasytností. Stále zapomínáme, že lidská důstojnost potřebuje k svému rozvíjení svobodu – politickou i vnitřní. Stále nás zastihuje úžas nad bohatstvím a krásou krajiny, vedle které všechny povrchní lidské zábavy hasnou jako zbytečná a rozptylující veteš. A v neposlední řadě: stále, stejně jako Thoreau, usilujeme o poctivost k sobě a svému vnitřnímu vedení. V tom všem může být dnešnímu čtenáři deník Henryho Davida Thoreaua užitečným průvodcem.
Thoreau, Henry David, Deník, Paseka 2020,
ISBN 978-80-7432-972-2